Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

10

Když se vzbudil, kajutu prozařovalo sluneční světlo a její prostorou zněl šepot. Lůžko pod mnohorukou světicí bylo už prázdné, počítal ty ruce, vyrůstaly ze všech částí těla kromě nohou; přes opěradlo křesla splývala černá látka kněžského šatu: tu si teprve uvědomil loď, podivnou cestu a své zvláštní postavení zde. Přivřel opět oči; i doma se občas vzbudil dřív, než potřeboval k tomu, aby se nezpozdil do haly, a ve zbývající době, obvykle v slastném polovědomí, přivřel oči a někdy tak tkvěl v nehybnosti a prázdnotě po celé minuty; jindy mu vytanuly před očima barevné obrazce, náznaky předmětů a lidí, spatřoval postavy svlékajících se žen a někdy takto spatřil i halu daleko zřetelněji, než když v ní byl přítomen, viděl odřený stůl, registračky a tváře známých lidí, mezi nimi i usměvavou tvář náměstka ředitele, když se sklonila nad jeho stolem, a setrval v očekávání dobré zprávy, vlastního vysvobození. Teď se před ním zvolna vynořoval hlouček cestujících, tvář černocha, rozpláclé nozdry a brada porostlá řídkými vousy; žena s jizvou na tváři, jak stojí poněkud stranou a napřahuje k němu ruce, i Magdin napjatý výraz ve chvíli jeho volby, a nad všemi obraz vousatého starce, který mu připomínal už téměř třicet let neexistující tvář, tvář, která zřejmě patřila kapitánovi, jenž mohl být už docela dobře také mrtev anebo nemusel být vůbec přítomen na lodi. Tvář se jako by pohnula a jeho napadlo, že tato loď, loď s tak slibným, vznešeným jménem, ho nemůže vézt jinam než do míst, po nichž vždy toužil, do života, jaký chtěl vést. Ale jaká to byla místa a jaký život? Zdálo se mu, že o tom přece míval jasnou představu, jen teď se mu vytratila.

Marie se ozvala: „Už jsi vzhůru? Přišel Petr!“ Polo ležela, polo seděla v křesle, bledá jako po nemoci.

Jakub vstal: „Je ti špatně?“

„To přejde.“

Petr stál u okna, jeho lysá lebka se leskla v ranním slunci. „Myslel jsem, že bude užitečné, když se spolu poradíme,“ oznámil. „Nepřekvapilo tě, že nikde není vidět skutečná posádka lodi? Dva námořníci a jeden důstojník. Snad ještě někdo, kdo obsluhuje stroje. A ti provedou tak rafinovaný a náročný únos. Kvůli tomu, koho se potřebují zmocnit, unesou tolik nevinných lidí a tři děti. A jak si vlastně mohli být jisti, že ten dotyčný skutečně nastoupí na loď?“

„Možná že to vůbec není únos,“ řekla tiše Marie. „Někdy se stanou takové věci… někdy, když pozoruju své děti…“

Petr zakašlal. Marie ztratila jistotu. „Jenom mě napadlo, že to nemusí být únos!“

To všechno vnuklo Petrovi podezření, že někteří cestující ve skutečnosti nejsou cestující, že skuteční únosci jsou mezi nimi! Byla to jeho stará představa: většina poctivých lidí žije v klamné iluzi, že ti kolem nich musí být stejně poctiví. Proč? Jenom protože nosí podobné šaty, vyslovují podobné věty anebo sdílejí podobný osud?

„Rozhodně bude užitečné,“ listoval ve svém notesu, „vědět co nejvíce o lidech, kteří se plaví s námi.“

Petr přišel bez kabátu (v košili dokonale bílé, Magda ji zřejmě (...)

(......)