Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9

Zdálo se mu, že zaslechl velmi tiše vyslovit svoje jméno. Otevřel oči, nevěděl, zda spal několik minut či hodin, loď se stále zachvívala, vlahý vzduch funěl z otvoru pod stropem, venku trvala noc; Marie spala s očima i ústy pootevřenými a tiše sténala.

Pak zaslechl drobné krůčky, které mu připadly povědomé, mohly to být Magdiny kroky anebo snad kroky té ženy s jizvou na tváři, vzdalovaly se rychle od jeho kabiny. Ještě v polospánku vstal a vrávoral ke dveřím.

Chodba byla šerá a pustá. Zaváhal, pak se však vydal opačným směrem než večer, na konci chodby sestoupil po několika schodech a úzkými dveřmi vešel do jiné neosvětlené chodby, vypínač spatřil až uprostřed boční stěny, došel k němu, ale vypínač nerozsvěcoval žádné – aspoň žádné viditelné – světlo.

Dveře, jimiž sem vstoupil, se mezitím samy bezhlučně zavřely a on se ocitl ve tmě. Šmátral po klice a sunul se po paměti, aby se chránil před srážkou s neviditelnými věcmi. Kliku se mu nepodařilo nahmatat, dveře se z této strany otevíraly zřejmě jenom klíčem.

Měl jsem zůstat v kabině a spát, spát. Opřel se o stěnu, únava předešlého dne ho ochromila; nejpozději ráno ho někdo musí najít a propustit odtud; ale co když padl do léčky? Ale proč, pomyslil si, komu bych stál za to?

Co když ho považují za někoho jiného (neboť přece vystupoval jako někdo jiný) a teď se připravují, aby ho odvlekli do nitra lodi, kde ho teprve začnou vyslýchat? Třeštím, pomyslel si, zapadly jenom dveře. Usilovně naslouchal do tmy: ocitl-li se v nastražené pasti, pak musí někdo přijít, aby se ho zmocnil. Snažil se představit si, co by udělal, kdyby se otevřely dveře a v nich někdo stanul. Měl bych se bránit; ale jak se měl bránit – holýma rukama?

Nebudu na to myslet! Volal na pomoc svou jedinou víru, víru v dobrý konec všeho, volal ji na pomoc, jako když ho někdy přepadla úzkost ze smrti.

Zdálo se mu, že slyší vzdálené vzdechy, s obavou naslouchal do tmy, z níž přicházely šmátravé kroky a potom dokonce i píseň a tření kovu o kov, někdo se tedy blížil, ale to nic není, to se vrací ta žena, jejíž kroky mě vylákaly až sem. Zaslechl teď zřetelněji blížící se známou melodii šlágru, a uchopen neviditelnou rukou byl vržen do své haly – do svého, až do této chvíle opuštěného a setmělého domova – anebo i s nimi vržen doprostřed moře, jeho hala se s ním houpala na vlnách, ucítil to houpání až v hrdle. Měl by křičet, zavolat o pomoc, ale bál se, že by tím porušil nějaký řád a popudil důstojníka.

Pak spatřil, jak se v boční stěně otevírají dveře a z nich se (...)

(......)