Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

8

V jídelně se tančilo. Dudák seděl na opěradle jedné z klubovek a hrál ze všech sil – a Magda, jakkoliv se to zdálo těžko uvěřitelné, ale snad nacvičení této písně bylo předchozím bodem programu, zpívala text v jazyku, který nemohla znát. Přímo proti ní se rozkročil mladík v laciném svetru a pozoroval ji výsměšným pohledem. Také žena se zjizvenou tváří, ačkoliv Jakubovi připadala nejkrásnější a nejvíce žádoucí ze všech přítomných žen, netančila, stranou všech odpočívala s přivřenýma očima v hlubokém zlatavém ušáku, její prsty si přitom nervózně pohrávaly s kabelkou z bílé kůže.

Magda jim z pódia pokynula. Je jistě šťastná, pomyslel si Jakub s náhlou závistí, to dovedla po celý svůj život: radovat se z každé chvíle, zatímco on, dokonce i ve svých představách, ukládal na sebe jenom břemeno úkolů a nepříjemných povinností. Ale přece by mohl teď hned, místo aby jim sděloval, že loď pluje jiným směrem, než se domnívali, udělat něco podle vlastního přání, mohl by přistoupit k té cizí ženě, která se mu líbila, uklonit se před ní a vyzvat ji k tanci.

Pan Tomas se k němu naklonil: „Musíme to ihned sdělit ostatním.“

„Ano,“ Jakub lítostivě pozoroval tu ženu.

Pan Tomas zvedl ruce nad hlavu, tleskl několikrát dlaněmi a řekl jen: „Prosím, důstojnosti!“

„To je strašné,“ vykřikl tlustý obchodník, sotva Jakub domluvil. „Chcete tvrdit, že jsme upadli do rukou vyděračů?“

Mladík v laciném svetru se k němu obrátil: „Vy snad,“ řekl, „s vaším vyhraným milionem.“

Stárnoucí slečna zbledla a zírala ohromeně na Jakuba.

„Je nějaké spojení s pevninou?“ zeptala se. „Mohla bych aspoň telegrafovat do Svatého Jana?“

Mladík řekl: „Ale co já? Zítra ráno mi odjíždí loď.“

Trvalo několik okamžiků, než si plně uvědomili svůj stav, potom se náhle rozkřičeli jeden přes druhého a nahrnuli se kolem Jakuba, jako by jim mohl dát odpověď na všechny jejich vyslovené i nevyslovené otázky, ale on si jen se strnulým úsměvem na rtech proklestil cestu ke kapitánskému křeslu, usedl a pozoroval ostatní, kteří teď začali rokovat o tom, co si počít a jak se co nejrychleji dostat anebo aspoň dovolat do Svatého Jana.

Jeho klid mohl vzbuzovat dojem, že je vyrovnán s osudem, že je povznesen nad nejistotu a úzkost, kterou by měl – tak jako oni – cítit, ale ve skutečnosti byl jenom ještě víc než oni zaskočen, ohromen a zmaten. Tolik věcí se zběhlo v posledních dnech. Už sama cesta, prvně v životě se zcela vzdálil ze světa, v němž byl zvyklý se pohybovat, pak výstup na horu, kterou si kdysi vysnil, a nyní tato loď s podivnou sbírkou starých hodin a povědomou sochou řeckého boha, loď plující bez viditelné posádky, loď, kterou snad kdosi vyslal, aby je unesla – bylo toho příliš mnoho po tak dlouhé době, kdy život ubíhal bez jediné změny, jediné vzrušující události.

Pan Tomas konečně zjednal klid a navrhl, aby si zvolili někoho ze svého středu, a ten ať okamžitě vyhledá kapitána.

„Všichni musíme ihned za kapitánem,“ vykřikl tlustý obchodník, ale Petr podpořil návrh (...)

(......)