Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

7

Mezitím v jídelně rozložili tabuli, na hořcově modrém ubruse se bělaly talíře, při zlaté obrubě každého z nich se ozdobným písmem připomínala Naděje. Ve dveřích oba obrovití námořníci drželi v rukou po láhvi opletené lýkem. Marie klečela na podlaze s nejmladším ze tří děvčátek a strojila s ním panenku. V její tváři se zračilo štěstí, to však, jak dobře věděl, tkvělo na samém pokraji pláče.

Marie si přála vlastní děti – většina žen si přeje mít vlastní děti, ale pro Marii to bylo více než přání, byla to představa jediného skutečného smyslu a naplnění života – a ještě donedávna věřila, že její přání se naplní a její život nalezne smysl (občas, když ji sklíčila žalost, žadonila před usnutím u neviditelného a nepřítomného Boha o milost a tento jediný dar), ale teď, když už se jí blížila čtyřicítka, pochopila, že milost jí byla odepřena, a tím i jediný skutečný smysl pro její život. O to více se přimkla ke „svým dětem“ v ústavu a také k Jakubovi, a jediné, co občas prozrazovalo její trvalou bolest, byl právě ten trochu křečovitý výraz štěstí, který se jí objevil na tváři, kdykoli si hrála s normálními a zdravými dětmi.

Vstala a řekla s nadšením, které mu připadalo strojené: „Podívej, jak je roztomilá!“

Vzal ji pod paží a kráčeli spolu ke stolu; ostatní, jako by čekali jen na jeho příchod, je spěšně následovali, sotva dosedl, pohnuli se námořníci u dveří, jeden z nich přistoupil k němu, druhý k Marii a naplnili jejich sklenky.

Pozornost, která jim byla prokazována, ho přiváděla do rozpaků – nebyl jí zvyklý, také se necítil dobře v cizím plášti ani v cizím důstojenství (mohlo se kdykoli zvrátit ve svůj opak). Měl bych odložit ten plášť, odhodlával se, a oznámit jim: Neoslovujte mě jako kněze!

Kdyby to udělal, jistě by pozornost, kterou mu zatím prokazovali, zmizela. Jaká nerozumnost, že důstojenství se váže k oblečení; proč, pomyslel si s náhlou hořkostí, proč by nemohlo platit skutečně jemu jako člověku? A napadlo ho, že pokud si přisvojuje nepatřičné důstojenství, nepřisvojuje si je o nic nepatřičněji než většina osobností, které ve skutečnosti vůbec nejsou osobnostmi, a přesto přijímají pocty s naprostou samozřejmostí na základě zděděných práv, na základě kdysi dávno vzniklých a na nich nezávislých zásluh a rituálů.

Oba námořníci opět vstoupili. Na stříbrných tácech, které třímali v předpažených rukou, leželo tělo velkého krocana a šedá těla jakýchsi ryb, jejichž hlavy nebyly zbaveny očí a do jejichž široce rozevřených pysků kuchař vsadil olivy.

Vzduch se naplňoval vlahou a voňavou párou. Jakub se rozhlédl podél tabule a uvědomil si, že všichni čekají. Na něho anebo na Marii, anebo snad – poděsil se – čekají na nějaký obřad, požehnání anebo modlitbu. Vtom Petr, jako kdyby tušil jeho rozpaky, se naklonil nad jednu z mís a řekl hlasitě: „Jezme, i v bibli se praví: jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.“ Tlustý obchodník se zasmál a všichni si začali nabírat jídla, zatímco námořníci přinášeli další mísy. I Jakub si s úlevou (...)

(......)