Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

13

Kráčel k důstojníkově kabině a směřoval k ní vlastně prvně ne jako zcela bezbranný, ale tohle vědomí ho spíše znepokojovalo. Jak měl naložit se zbraní, která se nečekaně ocitla v jeho rukou?

Mohl ji ovšem odevzdat tak, jak k tomu byl vyzván, nepochybně by si tím získal důstojníkovu přízeň a vděčnost, ale co kdyby zbraň použil právě naopak proti důstojníkovi a pokusil se ho přimět, aby změnil kurz a dovedl loď tam, kam původně všichni směřovali?

Při té představě se ho zmocnilo takové vzrušení, že znehybněl uprostřed točitých schodů s rukou jakoby přimraženou v kapse. Důstojník se právě skláněl nad svými přístroji a on jediným střelhbitým pohybem ovládl situaci. Nejprve, uvědomil si, protože je stále možné, že se jedná jenom o omyl, položím otázku: Jaké jsou vlastně vaše záměry? Proč nás odmítáte odvézt tam, kam jsme všichni chtěli? Ano, řekl si, a opatrně vyňal tu věc z kapsy pláště, kde by mohla být patrná na první pohled. Prvně v životě bude moci takto důrazně položit otázku o svém osudu, jeho otázky až dosud nebyly vlastně připuštěny. Ještě jednou zabalenou zbraň přejel konečky prstů a vložil si ji do kapsy u kalhot, kde zůstávala skryta očím každého pozorovatele. Byl si jist, že to, co hodlá učinit, je jeho právo – i kdyby snad skutečně jenom vstoupili na falešnou loď a důstojníkovy úmysly byly ryzí –, a zaklepal na dveře důstojníkovy kabiny.

„Jsem rád, že jste se dostavil, velebnosti,“ přivítal ho důstojník. „Chtěl jsem právě pro vás poslat.“

Držel ruce za zády. Napadlo ho, že to může vzbuzovat dojem, jako by se bál, aby důstojník z jeho dlaní nevyčetl, čeho se před okamžikem dotýkaly, nechal tedy ruce před sebou jakoby zkřížené a snažil se, aby jeho tvář, tak jako tvář důstojníkova, neprozrazovala nic z toho, co se odehrávalo v jeho mysli. Důstojník ovšem, uvědomil si, přece věděl anebo něco tušil o té zbrani, pokud ta žena s ním dokonce nebyla smluvena. Vše mohlo být sehráno a nastraženo, aby byl on usvědčen z přetvářky a zrady – ale ze zrady na kom?

Byl snad povinen věrností důstojníkovi, který ho zřejmě spolu s ostatními unášel proti jeho vůli?

Tam, kde je člověk unášen proti své vůli, přestávají platit jakékoli zákony, není ani věrnosti, ani zrady.

Důstojník pravil: „Blíží se poslední hodina Naděje. Rád bych využil vaší přítomnosti na palubě a požádal vás o službu, která pro vás bude jistě maličkostí, ale pro nás bude znamenat mnoho!“

Jenže nebyl vlastně po celý život unášen proti své vůli? Přesto uznával všechny zákony: věrnosti i zrady. Protože, napadlo ho, zákony vyhlašují vždy ti, kdo unášejí, kdo vládnou nad osudy, a soudí pak věrnost i zradu podle těchto zákonů. Kdyby důstojník odhalil, že má pod splývavou ochranou svého pláště ukrytou zbraň, také by jej soudil bez milosti podle zákonů, které platí na této lodi.

Důstojník pokračoval: „Nejsou pro mě lehké ty poslední chvíle. Na palubě Naděje jsem vlastně strávil svůj život. Vy si to asi dovedete jen stěží představit, velebnosti! Vaše fara trůní (...)

(......)