Ivan Klíma

LOĎ JMÉNEM NADĚJE
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

14

Sestoupili po točitých schodech, kterými přicházíval do důstojníkovy kabiny, ale neodbočili do chodby k jídelně. Důstojník, který kráčel několik kroků před ním, odemkl železné dveře, a jeho napadlo, že je odváděn k oběma zmizelým mužům, pokud jsou ještě vůbec živi. Ale i když ho vedou opravdu do kaple, i když si nepřejí nic víc než být přítomni bohoslužbě, zklame je svou nezpůsobilostí vykonat, co od něho očekávají.

Několik hodin před koncem této podivné plavby ho odhalí jako podvodníka. Jak s ním naloží? A co se vlastně stane hodinu před půlnocí: kde přistane tato loď, kde skončí plavba, kterou nazývají poslední? Zmocňovala se ho vtíravá předtucha, že tato loď se žene do zkázy a je vleče s sebou – a sinavě se zableskne, žár sestoupí na zem, vzpomněl si, v tu chvíli pomine čas lidí, pomine i můj čas!

Musí něco neprodleně podniknout, uniknout z moci toho muže, který kráčí několik kroků před ním, uniknout z ní, anebo naopak uniknout s jeho pomocí, ale hlavně uniknout z této lodi, ze společnosti těch, kteří unášejí, a těch, kteří jsou unášeni; místo toho kráčel vstříc svému odhalení, pádu, který může skončit až v hlubině moře. Vtom ho předešli oba námořníci a jako stráž ztuhli v pozoru po obou stranách širokých dveří. „Prosím!“ vybídl ho důstojník.

„Zde, velebnosti,“ řekl, když vstoupili, „se odbývala svatba Lucie Vandenbergové s Petrem Vandenbergem, který byl jejím vzdáleným bratrancem, i zádušní obřad za oba, také za Alici Havemayerovou s chotěm, také za čtyřicet dětí, které byly odváženy na této lodi, aby unikly žalářování a smrti!“

Kaple – místo vyhrazené jeho potupě – mu připadla strohá, aspoň ve srovnání s tím, co až dosud na lodi spatřil, podobala se spíše vězení nežli kapli, s jediným oknem z barevných skel zakrytým železnou mříží, dřevěné stěny nezdobil ani jediný obraz, jen nad vchodem, jakoby určen spíše knězi než věřícím, byl složen z písmen, která připomínala písmo dávných ručně psaných biblí, nápis:

NADĚJÍ SPASENI JSME,
NADĚJE PAK, KTERÁŽ SE VIDÍ,
NENÍ NADĚJE

pod nápisem po obou stranách dveří se matně leskly desky z černého mramoru. Ve snaze aspoň oddálit tu chvíli, kdy bude nucen vstoupit za dřevěný pultík (spočívaly na něm dvě v kůži vázané knihy), se sklonil k těm deskám a četl: Lucie a Petr Vandenberg, a den, měsíc a rok, v němž vstoupili do života a kdy jej opět opustili. Na druhé, stejně veliké desce, byla zapsána čtyři jména Havemayerů, na třetí desce, jen nepatrně větší než první dvě, drobná zlacená písmena skládala čtyřicet jmen, nikoliv však data, pouze na závěr poznámku: Od šesti do dvanácti let!

„Prosím, velebnosti,“ pobídl ho důstojník, „posádka lodi se dostaví vzápětí.“

Cestou k místu vyhrazenému knězi si všiml, že podlaha je z obyčejných a kupodivu velice ochozených prken a také lavice se podobaly lavicím z chudého vesnického kostela, stranou kazatelny uprostřed volného prostoru bylo umístěno malé harmonium.

Mohl se ještě zastavit a sdělit jim pravdu. Nejsem kněz a nikdy jsem (...)

(......)