Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Kapitola o pohodlí, slastech a radostech.

Čas se bral krokem svým, nic ho nezardželo, nic postup jeho nestačilo urychliti.

Pan professor seděl v pokojíku, jejž dříve byl obýval starý voják Schwarzl se svojí rodinou a z něhož byl upravil svoji pracovnu. Venku nebylo ladno, chladný déšť padal, šlehaný sychravým podzimním větrem. A v duši páně professorově bylo taky sychravo až běda, a tělu jeho taky nebylo teplo; znojný dech pěkné Schwarzlovic dceři, na niž pani professorová tolik žárlila, dojista ho neovíval, za to fičel mu na nohy vzduch, jenž se dral dotíravým proudem skrze širokou skulinu, povážliv zející mezi dveřmi, veřeji a prahem. Aby se po někud zahřál, zaobalil si kolena do tlustého plaidu, a když ani to nepomohlo, zavolal si Hektora, vykázal mu místo pod stolem a položil si na něho nohy.

»Nestydatý psinec tady!« zabručel, dýchaje sobě na skřehlé, zarudlé ruce. »Nelze dotopit, ani dvéře ani okna nezavírají… To jsou živnostníci u nás, aby Pánbůh se smiloval! Ještě po léta budu splácet, než vyrovnám všecky ty účty: truhláře, lakýrníka, zednické práce, kamnáře, zámečníka, malíře, a už se to všecko sype, bortí, praská a kazí… Pojď sem, Hektore, ty ubohé, dobré zvíře! pojď sem a lehni si trochu blíže, abych nemusil nohy tak natahovat! Člověk se musí krčit, zmenšit svůj povrch, aby ta spropadená zima dorážela na plochu pokud možno malou… Co bych si počal, kdybych tě neměl, ty ubožáku! Ze všech kamen, co jich tu je, hřeješ ještě nejlépe, protože neděkuješ svoji existenci zdejším živnostníkům… – A ženské se proti tobě spikly, příteli!… Vnášíš prý jim špínu, chuděro!… Jako by jí bez tebe nebylo dost…«

Vešla Hanička.

»Mně je zima,« vece pan professor; »snad byste přeci mohla trochu zatopit; mám ruce skřehlé, ani psát nelze.«

»Milostpaní jim vzkazuje, aby šli dolů,« vyřizovala, nevšímajíc si hrubě projeveného přání. »Dole je teplo; v kuchyni se topí od rána, a dvéře do pokoje jsou otevřeny.«

Dole, v pokoji, jejž svého času obýval pan Hoznour, si zařídili totiž jídelnu, v níž se ponejvíce zdržovali; přijímali, tam také návštěvy, aspoň od počátku podzimku. Prolomili z něho dvéře do kuchyně, bývalého to příbytku občana Drkala, následkem čehož v prostoru, v němž spával Hoznour se ženou a osmi dětmi, nebylo lze umístiti ani jedné postele.

»Dole není vidět; krom toho děti dovádějí; jakž bych tam mohl pracovat. Zatopte zde, povídám vám.«

»Ale, co pak jich to napadá? To bychom potřebovali denně za zlatku uhlí. Tomu přeci rozuměj', že se tady topit nemůže.« –

»A voni tu maj' zas toho psa? To už je k zbláznění! Co pak se jim neprotivuje ta špína, kterou sem zanáší? A já abych celý den drhla za tou potvorou!« S tím odešla, plna nevůle, nedovřevši dveří.

Pan professor volal a nedovolav se, šel je zavřít sám. »To Bůh sám ví,« zaskuhral, »že ty ženské nezavírají. Ta, která poctivě zavře, se snad teprve narodí; buď nechají otevřeno, nebo jimi bouchnou, až se vše otřásá. Vzít za kliku a zavřít, to to!«

Pak opět se dal (...)

(......)