Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Paní professorová chce domek prodati.

»Nic naplat, musíme šetřit,« pravila paní professorová Koudelková při kterés manželské konferenci, odbývané kteréhos lednového večera, kdy mráz venku praskal až běda, »třeba utrhnout si tu šesták, onde dva, tu tři krejcary, tam čtyři – dohromady to dělá zlatky, a já už nemohu mezi lidi, jak vypadám! Stydím se chodit v sobotu na trh a v neděli do kostela. Kazajka se leskne ze předu i ze zadu, že se v ní zrcadlí celé náměstí, jak látka je otřena, a klobouk vyšel z módy. Přece nebudeš chtít, aby tvoje žena byla vydána posměchu všech lidí…«

Pan professor, který takové úvody znal, zabručel cosi, že nepochopuje, proč by se někdo jejímu klobouku smál, že naopak jí sluší výborně.

»Že mi sluší?« zvolala. »Pochybovala jsem vždy o tvém vkusu; nyní vidím zcela jasně, že nemáš pražádného.«

»Toť divná věc! Loni jsi ho vybrala z patnácti, a co tu bylo řeči, abys mě přesvědčila, že to je klobouk všech klobouků, že za deset zlatých je přímo darovaný. Deset paniček jsi mi vyjmenovala za dvě minuty, jež následkem nevkusného klobouku vypadají jako obludy, sovy, příšery, které by se neodvážily na denní světlo, kdyby měly tušení o vkusu. A teď najednou ti ten klobouk nesluší.«

Poslední větu vyslovil tónem skoro plačtivým, hlasem, jenž zdál se zapadati do příšerných podzemních propastí. Tři čubky, mexikánka, pinčlice a taxlice, rázem zaštěkly, jak se lekly tohoto nezvyklého hrobového hlasu.

»Maminko, já tyhle vojáky nechci!« zvolal v tom jejich hošík, jenž si hrál, rozestaviv po malém stolku celý pluk papírových vojáčků, přilepených k dřevěným podstavcům. »Já chci jiné. Tihle nejsou naši. Naši mají modré kabáty a na hlavách čáky, a tuhle ti mají kabáty zelené a na hlavé čepice jako koláče.«

»To jsou Rusové, synáčku!« jal se ho chlácholit otec; »vždyť jsi si je vybral nedávno sám.«

»Ale teď už je nechci, teď chci naše.«

A rozmáchnuv se srazil ubohé vojáčky šmahem se stolku na podlahu. V tom vstal Hektor, jenž klímal u nohou professorových, přešel pokojem, zazívl a položil se, povzdechnuv hlasitě, na několIk po světnici rozházených vojáčků, z čehož se dal hoch do pronikavého řvaní.

»Budeš mlčet, ty zlostníku!« okřiki ho tatíček. »Chceš okusit rákosky?«

»Tenhle pes je na světě jen pro z!ost!« zavzdychla paní professorová. »Potom se řekne, že pes je moudré zvíře! Vstaneš, ty hlupáku!«

Hektor vstal a ulehl zase pod stolem. Chlapec řval svou dále, tvrdě, že dva vojáci jsou strašně pomačkáni. Neustal přes všeliké domlouvání, až otec zakročil rákoskou.

»S tebou je kříž!« zaškemrala paní professorová, bráníc muži v trestání. »Tys poslední dobou tak nervosní, že jde z tebe hrůza. Kdybys se tak viděl! Rozčilují tě tou měrou starosti a mrzutosti, jež ti pocházejí z tohoto nešťastného domku? Či tě podráždila zmínka, již jsem si dovolila učiniti v příčině klobouku?«

»Hlouposti! Kluk je nezbedný, a třeba mu to vyhnat…«

»Prosím tě, jen se nedej ještě do mne! Vždyť chlapec už mlčí, co tedy (...)

(......)