Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Mnoho mraků, málo radostí.

Uběhlo několik roků; pan professor Koudelkai domácí pán č. 27 v Polední ulici, by jich dojista nebyl počítal, kdyby naděje na kvinkvenálky ho nebyla hnala za tímto směrem arithmetiky. V příčině jeho domku sotva který z těchto roků přinesl něco nového. To jest: žádný nepřinesl nic radostného – svízelů, nepříjemností, platů, oprav a podobných slastí vezdejšího života přinesl každý. Pořád táže stará historie, nemající ani začátku ani konce. Jemu zajisté z nich začaly prokvétat vlasy, a paní professorové zapadaly oči do důlků, vroubených tmavými koly.

Kde byl čas, kdy záviděl domácím pánům, kdy za velkou věc pokládal býti majetníkem kousku povrchu zemského! Běda, třikrát běda držitelům půdy! Kde kdo se na ně vrhá, pevně se jich drží: kde kdo křičí jakoby o závod: »Dej sem! ty máš! Já ti napočítám na prstech, co je tvého!«

S každým novým rokem hrnul se pravý průvod nejrůznějších typů do malého domku, jenž otvíraje jim své nitro, podivně se na ně mračil svým svraštélým průčelím, z něhož se drobily omítka a štukatura přes všeliké bez ustání se opětující upravování. Tytéž černé rýhy, pocházející od sazí deštěm rozbředlých, větrem nanášených a lepících se s úpornou dotíravostí na všeliký předmět, zdobily jej nejinak než za časů Hadrabových, a když milostpaní zoufale toužila na toto faktum vůči manželu svému i jiným osobám, dostávalo se jí rady, aby dala domek olakovat tmavozeleným olejovým lakem. »To už raděj černé, rozpuštěnými sazemi,« prohodil kdys pan professor.

Než jednotlivci zástupu hrnoucího se k nim o Novém roce nedbali poněkud schátralého zevnějšku ubohého mračícího se na ně domku, ba, vcházejíce beze hrůzy, stanuli na šamotkách průjezdu, a zaklepavše na první dvéře, vedoucí do jediné komnaty v zimě obytné a obývané, otvírali je, nečekajíce na »volno!«, škemravými, plačtivými, povelnými, hrubými i tenkými hlasy a hlásky odříkávali své: »Přeju mnoho štěstí k Novému roku a s ponížeností prosím, jsem…«

A domácí pán a paní se dověděli, že s ponížeností prosí: kominický pomocník, hlásný z věže, cedulkář, pohodný, popelář, všeho druhu roznášecí, i ten, jenž přinášel platební rozkazy, lampář, metaři ulic, kteří, co svět světem stál, nevešli do Polední ulice, atd. atd., i stokař se dostavil, který byl žádal svého času 3 zl. 50 kr. za to, že bidlem prorazil štočku na odtékání splašek ze dvorku.

Tu byli všichni, možní i nemožní, a tváře jejich se usmívaly příjemně a z úst jejich tekl sladký med slibující a věstící neskonalé štěstí a boží požehnání. Ale když tito rozmilí příchozí stáli zase venku na dlažbě chodníku a počítali uštědřené jim za jejich velkou celoroční práci novoroční dárky, tu stahovaly se jejich brvy, blesky sršely z jejich očí, pěsti jejich se zatínaly, rty se chvěly, a co vycházelo přes ohradu zubů, nepodobalo se ani žalmům, ani koledám, ani požehnání, ani díkům, ba vyznívalo to as v tenhle smysl:

»To si moh' taky nechat, ten špína špinavá! Co pak si myslí, že jsem žebrák? (...)

(......)