Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIII.

Katastrofy.

A pořád postupoval čas pádným, těžkým krokem svým, jejž tolik lidí neslyší, ač uším jejich neuchází šustění drobné myšky, bzučení nejmenší mušky; čas licoměrník, jenž panenkou se usmívá na mladé, posupně se šklebí na staré, kteří se proto rádi vyhýbají jeho pohledu, třeba ošemetník se díval na ně vlastním jejich zrcadlem.

Blahoslavený domek v Polední ulici, jenž, nemaje duše, nemohl znamenati ani stop, jež železný onen vojvoda zanechával od postupu svého, ani zrcadla, aby byl viděl úšklebný jeho pohled, jenž zdál se mluviti touto řečí! »Kamaráde, nemysli si, že's Parthenon, Pantheon, pyramidou krále Chufu nebo čínskou zdí, a věř, že věků těchto se nedočkáš. Spukřelá, pelichavá cihla není žulová kvádra; a nebudou o tobě hlásat báje budoucích pokolení, že namíchaly, kdož tě zbudovali, bílek z 30.000 vajec do malty, do níž vápno jen přibájili jazykové lidí, utíkajících za heslem: ošidíme to! – O chalupo! vypadáš zajisté, jakoby moli se byli dali do tvého povlaku a červi do tvých vnitřností. Až se sveze na tebe bourající kopáč, jenž tě odevzdá zapomenutí, nepobouří se city umělců ani fanatiků starožitností a nebudou se zadávati žádosti o tvé zachování. O nemovitosti drolící se, ty se rozplizneš jako bublina vyskočivší na hladině vodní, a nebude, kdo by tě litoval, a stopy po tobě nezůstane!«

Kdyby domek se byl mohl vidět, dosť možná, že by leknutím nad svým zevnějškem se byl sesul; avšak, jak praveno, on neměl zrcadla, což dozajista prodloužilo jeho trvání; splašky mimo něj tekoucí v otevřené stoce nemohly utvořiti hladiny, a neladný škraloup, jímž se přiodívaly, neodrážel paprsky světla, ani když slunce naň svítilo, ani když od mrazu stuhnul…

Na pana professora Koudelku od těch časů, co ztrávil pozdě v noci v pokoutní krčmě málo příjemnou hodinku se ševcem Hadrabou a jeho družinou, chodívala těžká můra, předvádějící mu v trapných snách tisíce ševců, sedajících mu na prsa a podpisujících hrozitánskými péry stvrzenky zaplacených úroků a splátek z kapitálu. I v bdění ho trápily hallucinace, trapné přeludy smyslů, najmě čichu, neboť cítil neustále smolu, sprostý tabák, výpary pivní a kořaleční – a sluchu, neboť dorážely mu na uši chraplavé hrozby, pronesené jazyky lihovinami ztrnulými; začasté se také klamal jeho zrak, neboť nejednou vídal v docela nevinných lidech, nesoucích se mu v ústrety, podobu svého hlavního věřitele, a ulekl se jich tou měrou, že vlasy se mu ježily, a nohy mu trnuly. Byly to děsné útrapy, pravá muka duševní, jež jím lomcovaly. Umínil si, že se svého věřitele zbaví za každou cenu, a nevěřil příteli advokátu, s nímž se poradil, když tento mu říkal, že kupní smlouva je pro něho v příčině splátek velice výhodná a že, dokud bude řádně spláceti, pan Hadraba ho nemůže nijakým způsobem tlačit. Posléze mu přišlo na mysl, že si vypůjčí zbývající částku, kterou dluhoval ševci, ve spořitelně, a že vyplatí Hadrabu jedním rázem. Řekl si, že spořitelna je věřitel mnohem pohodlnější, který nechodí po (...)

(......)