Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Odvod.

laskavý čtenář tudíž Chuchli a Chuchláky zná, a netřeba mi líčiti znova tento stánek troglodytů, z nichž by nebožtík Rousseau měl živou radost. Ženevský filosof prohlašoval, že člověk je tím nešťastnější, čím dále se vzdaluje od přírody, a tím šťastnějším, čím méně má potřeb. Těžko se s ním o tom hádat, vylíčilť stav primitivního, ku přírodě lnoucího stavu barvami tak svůdnými, že Voltaire mu dopsal: »Pane, dodáváte mi chuti choditi o čtyřech.«

Jiní zase vyváděli z tohoto učení poněkud podivné důsledky, jímž nelze upříti logičnosti. Pes má méně potřeb než nejnižší člověk, tedy pes je šťastnější; hlemýžď má méně potřeb psa, rostlina méně hlemýždě – mrtvý kámen jich má ještě méně, totiž žádných, jest tudíž bez odporu bytostí nejšťastnější.

Nirvána – holé nic!… Je to náramně krásné učení, a víme, že oblažilo už miliony. Pokroku prý neslouží, ale co je do pokroku! Naši Chuchláci oň nestojí, ba, pochybuji velice, je-lI v živém slovníku u nich běžném, jejž ovšem nikdo nenapsal.

Jest s podivením, že tytéž myšlénky se rodívají v hlavách lidí velice různých a v různých dobách; tytéž myšlénky, pravím, ač se odívají různými slovy. –

Ctihodný Vincek Mikuta, ode dávna usedlý v podzemní díře v Chuchli, pokaždé div nezdřevěněl leknutím, když mu vyřídil obecní poslíček, aby se dostavil do Habartic k představenému. V takových chvílích sobě netajil, že závidí svému hubenému vepři aneb ještě hubenější krávě.

Vincek měl nehorázný strach z každého úřadu a z každé úřadní osoby, ať se jí říkalo jakkoli; čím menší byl pán, tím více se ho bál, proto že jakýsi cit mu pravil, že velcí páni si ho nepovšimnou. Jaktěživo se mu nestalo, aby představený se byl s ním sdělil o věc příjemnou; pokaždé vězel za povoláním nějaký hajný nebo hlídač nebo soukromý žalobce, nebo běželo o zaplacení nějaké daně, a pokaždé starosta soptěl a hrozil všemožnými tresty, z nichž nejcitelněji by ho bylo stihlo vypuzení z jeho pelechu, jež bylo na snadě, poněvadž nebyl obecním příslušníkem Habartickým, ba do Stobořic náležel.

»Zloději mordianská,« lával představený, »což tě čert bere, že nemůžeš dát pokoje bramborům, trávě na mezi a okleskům? Co není tvého, toho i nech! Prokletá holota tam u vás! A, jářku, jako by nebylo dost těch našich, ještě přespolní se u nás usazují! Jdi do Ameriky, chlape, nebo do Stobořic nebo do Neuraz, ale nás tu nech na pokoji!«

A Vincek skroušeně, s největší uctivostí před Bohem dosazenou vrchností:

»Pantáto, Bůh nim žehnej! Veřej' mi, já se za ně modlím od rána do večera a ještě než usnu odříkávám za ně otčenášek, jakej sou hodnej otec. Dyť, vědí, člověk musí žít! Co pak mám, s dovolením, ty děti zabít? Tak sem se jednou zmejlil v mezi, a ti Hoštický toho nadělali, jako dybych tu hubenou mez byl sežral! A to mi nemůžou vodpustit, Panenko ty klatovská, sedmibolestná!…«

»Tys tu pokutu pořád ještě nezaplatil, ty tlučhubo jedna! Povídám ti naposled, ať to vypořádáš, sic ti přijde exekuce.«

»A Bože! Bože! to je ukrutný (...)

(......)