Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

»Vy tedy nechcete, Flaško?«

»Inu, pantáto, chci. Proč bych nechtěl, dyž nim to můžu udělat k vůli, ale voni budou rozumět, že zlatej padesát je málo. Von je měsíc dlouhej. Zlatej sedmdesát by mohli dát. Dyť je to vopatrování s touhle čubkou, povážej' si.«

»Nemůže to být. Zlatý padesát měsíčně dělá do roka osmnáct zlatých. To aby obec vypsala novou přirážku na daně, a všecko k vůli vám, vy Chuchláci. Je vás v těch vašich děrách jako stinek a pořád se ještě rozmnožujete, a my to máme potom živit, je v tom rozum?«

»Ale, líbej vědět, co pak my za to můžeme, že se to takhle rodí? Dyby sme to topili jako koťata, zas by to nebylo recht. Co pak nezavřeli Anču, že zabila ditě? Vědí co? dají dvacet zlatých na rok a já nim ji vemu, a budou mít pokoj.«

»Ne, ne. Zlatý padesát krejcarů měsíčně. Když se vám nechce, je mi to jedno. Mikuta byl už u mne, ten ji vezme za zlatý čtyřicet. Chtěl jsem vám ten šesták měsíčné dopřát, proto že jste náš příslušník, ale když jste ve svých požadavcích takový nestyda, to si děte po svých, a já to spravím s Mikutou. Co pak myslíte, že s ouřadem se smlouvá…?«

Rozmluva tato se vedla, jak laskavý čtenář dvou předcházejících črt se dovtípil, mezi hlavou obce Habartické a Šimonem Flaškou, ctihodným osadníkem Chuchelským, sousedem známých nám občanů Mikuty a Holubce, tímže Flaškou, jenž vedle proroctví Mikutova měl ›za živa chcípnout‹, a jehož pes zachránil vracejícího se od odvodu Pepíka Mikutu.

Tento Flaška byl rázu poněkud jiného nežli jeho soused a konkurent; suchý a vyzáblý byl také, ale velký a kostnatý, tváří žlutě osmáhlých, vpadlých, pichlavých černých očí a pročnívajících kostí lícních.

Hříva tvrdých, skoro černých, na skráních bíle prokvetalých vlasů spadala na nízké čelo, slučujíc se téměř v jedno s hustými, štětinatými brvami. Klenutý orlí nos dodával jeho fysiognomii cosi připomínajícího na dravého ptáka, pohled to, jenž umírněn nebyl mocným, trochu zažloutlým chrupem, jejž při mluvení cenil jako zlý pes.

Nelze o tom pochybovati, milý čtenáři, že bys se ulekl, potkav Flašku na odlehlém místě; nicméně bys mu křivdil a vnějšek jeho by tě klamal, starosta Habartický a jiní obyvatelé těchto končin, znajíce lidí a poměry, by tě ujistili, že Flaška není nebezpečen leda stromkům v lese a drobnému nemovitému majetku, jejž někde ›najde‹.

Krást, toto! on jaktěživ ničeho neukradl, on leda tu a tam něco vzal, co mu náhodou přišlo do rukou, a co by jiný byl také nebýval nechal; že by jeho ruce byly – čisté, se právě nemůže říci, spíše opak – ale nevinné v příčině teplé krve; za to na nich lpěla od počátku března až do sv. Jiří studená krev žab, jež kudla jeho nemilosrdně vraždila podle všech rybníků, louží a lučních tůní netoliko jeho vlastního obvodu, ale až daleko k Nalžovům na jih, k Zinkovu na sever, k Volšanům na východ a Bůh sám ví kam na západ.

Že při těchto svých loveckých výpravách do mokrých revírů, našel někdy nějaké hrubé sypky, nebo kus jiného prádla, zůstaveného neopatrnou (...)

(......)