Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Úbytě.

Pan okresní hejtman osvědčil znovu kochanovickému starostovi svoji přátelskou blahosklonnost: obeslal ho na svůj úřad a promluvil takto k dostavivšímu se:

»Vaše dcerka se vám ztratila, starosto, viďte?«

»Milostpane,« odpověděl tento, a oči jeho se naplnily slzami, »neráčej' mi mluvit o té! Není tomu jinak: zvrhla se mi, zřekla se Boha a rodičů, utekla mi s oním světákem, – už to není jinaké.«

»Jestliže jste to předpokládal, proč jste se neobrátil na úřady? Bylo by se telegrafovalo, byli by vám ji dopravili nazpět, tím spíše, ana neměla průkazů«.

»Milostpane, ráčej' odpustiti Kdo by ji byl přivedl? – Četník! Byl bych se hanbou propadl! Člověk není ledabylý, prosím! Takovou řadu let stojím v čele obce, a konec je ten, že mi přivedou jedinou dceru jako tulačku do Kochanovic, mně, který jsem dbal mravopočestnosti po celý svůj život, a káral nemrav, kdekoli se ukazoval. Radčí ať zhyne! jsem si pomyslil.«

»Je to nerozumné dítě, starosto! Vaše hrdost byla by nemístná!« Starosta sklonil hlavu.

»Musíte jí odpustit,« pokračoval hejtman. »Je to ubohé, politování hodné dítě. Nechala se svést, nemajíc zkušenosti ani rozvahy. Bůh vám dal jediné dítě, slitujte se nad ním! Snad jste také pochybil, nedohledí… netrestejte příliš, nesuďte ukvapeně. Poučte ji… uvidíte, že se napraví! Zaplatila draze, krutě svůj nerozum.« Bohaté slzy zalily osmáhlé, zbrázděné líce starostovy.

»Milostpán o ní ví?« tázal se chvějícím hlasem.

»Je zde. Už vám to musím říci. Dopravili ji z Vídně postrkem – však vám to sama poví. Dal jsem vás povolat, abyste si ji vzal s sebou.«

Dcera se shledala s otcem, podkosená, na polo uvadlé kvítko, zmítané světem a jeho úklady. Jedva čtyři neděle tomu, co opustila rodný dům, a jak vypadala! Ta tam byla pružná, kyprá postava, ty tam růže na tvářích, úběl čela, veselý žár očí! Schátralá, vyzáblá, bledá; temné stíny tělesné i duševní bídy, lehly na čílko; vyhaslé, hluboko vpadlé oči zíraly téměř blbě do prázdna. Všecka se schoulila, vidouc otce v šeru dlouhé, klenuté chodby, kterou sluha mu ji vedl v ústrety. Viděla lysou jeho hlavu, ana klesala hluboko na hruď, upracované jeho ruce, any se třásly, jako by horečka jimi zmítala.

»Tys mé dítě? mé dítě?« pravil temným, dušeným hlasem, jako by jí nepoznával, nevěřil vlastním očím.

Hluchou ozvěnou se lámal zvuk hlasu v kobkovité chodbě. Cosi nevýslovného, strašného, nesmírně smutného se vznášelo nad skupinou lidských postav, jež se tuto sešly, cosi podobného černým perutím těžkého snu, jejž marně se snažíš setřásti.

»Nechte jich!« vece hejtman; »nechte jich, ať se vyrovnají beze svědků!« Dunivé kroky po chodbě narážely na kamennou dlažbu, vzdalovaly se, zmíraly; po chvíli bylo slyšet, jak tu a tam se otevřely dvéře; otevřely se, zavrzly, zapadly do zámku.

Ticho. Otec a dcera stáli samotni.

»Odpusťte, tatíčku, můj zlatý!« zašeptaly třesoucí se rty.

»Odpouštět – neodpouštět!« vydralo se mu slovo. »Ta hanba! ta hanba!«

Padla na kolena, objímala (...)

(......)