Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Různé obtíže,jež paní professorová vítězně přemůže.

Pan professor div nesešedivší samými starostmi, jež následující dni mu přinesly. Podobalo se mu, že řemeslníci a dodavatelé celého světa k němu se hrnou, nabízejíce a donášejíce mu různý materiál. Písek, vápno, cement, cihly, trámy, prkna, šamotové dlaždičky, hlína, všeho se nakupilo na ulici; černě zející otvor, vedoucí do velké hromady špíny, jakou se mu zdál celý ten jeho domek právě tak, jak jej byl viděl poprvé minulého podzimku, požíval tyto spousty s nenasytností hladového dravce. A s professorem mluvili a vyjednávali skoro výhradně lidé, s nimiž dosud pramálo míval styků: zedníci, pokrývač, truhlář, zámečník, kamnář, lakýrník atd. Zvěděl pojednou jakou nesmírnou důležitost mají všickni tito živnostníci, kteří mu nabízeli a vychvalovali své služby, podávajíce mu rozpočty, jejichž správnost zkoušel pan stavitel Petrovský, s nímž odbýval dlouhé konference.

»Toť strašné! toť děsné!« naříkal si při takové schůzi, křižuje se, politování hodný učenec; – oni mi chodí s účty za materiál jako s procesím! Jak já to zaplatím všecko rázem? Buď tak laskav, příteli, řekni mi, nemohl bych to platit ve lhůtách? Pomysli: paterá kamna, dvanácteré lakované dvéře i s veřejemi, okenice, dlaždičky, zámečnická práce, sedmdesát zlatých převodného poplatku… Totě k zbláznění! A do mého prozatímního bytu v Luční ulici se to hrne v takových zástupech, že by člověk řekl, že na svých botách odnesou veškeré bláto, jež se tam nakupilo nevím od kterých věků. Rozumí se, že ho složí dobrou polovici v mém bytě, v němž to vypadá hůře než ve slévárně.

Mluv s nimi venku, nepouštěj jich k sobě do bytu! odtušil pan stavitel Petrovský nikoli bez ironie. A co se týká způsobu placeni ve lhůtách, o němž se zmiňuješ, neradil bych ti k němu. Vypůjč si raději peníze ze spořitelny nebo ze záložny… –

»To bude zase honba za kaventem, vece s trpkým povzdechem pan professor. –

– Kdybych tohle byl věděl, na mou duši, byl bych raději vlezl pod zem, než bych byl koupil ten barák.«

»Nejlepší přítel tvůj byl onen chlap, jenž zapálil slámu pod kamny na vyhubení švábů. Máš smolu: osud tomu nechtěl, aby domek vyhořel celý. Byl bys dostal pojistné,« smál se stavitel. »Je to hloupé, že hlína nehoří.«

Pan professor svěsil hlavu. Po chvíli temného mlčení pak děl: »Řekni mi: ty přece stavíš teď tři velké domy najednou, a dovedu si představit, co při této stavbě máš zaměstnáno lidí. Lezou ti do bytu? Jen to kdybys mi pověděl upřímně a radu kdybys mi dal, jak bych se jich zbavil. Také mi pořáde chodí říkat o zpropitné. Což si s tebou taky vedou takhle? To abys se zbláznil!«

Stavitel vytřeštil oči na tázajícího se, vytáhl do výše obočí, až zmizelo téměř ve sporé jeho kštici, a odvětil: »Mám-li s tebou mluvit upřímně, řeknu ti, žes blázen! Věru, člověk jako ty, který hází differenciálkami a integrálkami a všemi operacemi vyšší mathematiky, a takhle se táže! Rci mi přece: lezou ti do bytu každý den všickni tvoji (...)

(......)