Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

Jak se různí nájemníci rozloučili.

Když večer posledního dne terminu Svatojiřského pan professor Koudelka společně se svou chotí si došel do svého domu do Polední ulice, dostalo se jim znamenitého překvapení: byty, jež, zaujímaly velectěné rodiny Drkalova a Schwarzlova byly vyklizeny do čista, a po jmenovaných nájemnících nezbylo stopy, leda po Drkalovic ohromná vrstva špíny na podlaze a na stěnách, rozbitá okna a přelámané okenice; po Schwarzlovic pak noha z rozbité židle, dvě spukřelá prkénka a zbytky starého, rozkřápaného koše.

»Odešli,« vece pan professor.

»Jsou pryč,« pravila milostpaní.

»To se podívejme: nezaplatili!« dí zase pan professor s významným pohledem na svou manželku.

»Teď jsi se zase přesvědčila, že ta holka Schwarzlovic nebyla u mne, jako jsi včera myslila.«

Paní professorová ždímala v ruce kapesník, s nímž si byla setřela pot s čela; pak zamávla zavřeným slunečníkem a děla: »Však je najdem, do země se nepropadli. Ostatně, řekni mi spravedlivě: nebyla včera přece u tebe? Ty se snad ostýcháš povědět mi pravdu. Ty přece víš, že nejsem žárlivá… ale žádat potom od nich ty peníze, kdyby je už byli zaplatili, pomysli, jak bychom se pošpinili v očích takových chuďasů…«

»Ale, drahá ženuško, když ti povídám… když sama vidíš… já tě nepochopuji…«

»Nu, ta matka to řekla s takovou určitostí! Třeba jsi se s ní sešel na ulici… nebo jinde. Řekni mi to upřímně, mužíčku… já se nebudu hněvat…«

»Ale, to už věru nevím, co bych ti řekl! Budeš-li pochybovati o pravdě mých slov, pohněvám se.«

Milostpaní povzdychla od hluboká, přes její čelo přeletěl stín mnohem temnější než večerní polotma, zahalující chodbičku v prvním patře, kde rozmluva tato se událá.

»Tys ukrutník,« pravila dušeným hlasem, »a já jsem nešťastná žena. Kdybych měla aspoň matku, abych si postěžovala.« Slza se jí zaleskla ve věrných očích. Ukrutný manžel nedbaje tohoto tklivého projevu jejího zármutku, otevřel dvéře u Vokurků.

Zarazil se; zelo na něho šeré prázdno. Nábytek zmizel, pouze na podlaze v koutě na právo od okna vykládala se velká kupa zdrchané slámy, a na teto slámě polou seděly polou ležely dvě lidské postavy, jež se pozvedly při jeho vstoupení, jedna mužská, druhá ženská. A muž děl: »Poníženě prosím, milostpane, von nás tu neohcal.«

»Kdo jste?« kdo vás tu nechal?

»Prosím, voni mě ráčej' beztoho znát, já jsem Nácek, a to, prosím, s odpuštěním, to jako von, Vokurka, nás tu nechal, a mne že už neveme na postel, protože jsem mu nechtěl přidat šedesát krejcarů za poslední měsíc. Franta je taky nepřidal, ale toho se zastala vona, nu, dyť vědí, drží s ním. A nedali jsme mu těch šedesát krejcarů proto, že není pravda, co on nám řek', jako že milostpán mu ráčil přirazit na činži. To maj' kluka raubířskýho! Celá ta jeho ráce nestojí za nic! Já teď nevím kam…«

Přistoupila ženská. Pan professor viděl, že nemá na sobě než několik cárů, kryjících jedva její nahotu; prsa měla rozhalená, přiložené k nim dítě. Obličej té ženy vyzíral (...)

(......)