Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Paní professorová jde vymáhat nájemné.

Jaro postupovalo; bylo už po prvním květnu a termín svatojiřský počal se chýliti k svému konci. Taková rajská pohoda tenkrát v dobrém městě P.*, pohoda přímo se posmívající učení, hlásanému ode dávna panem professorem Koudelkou, který nevěřil v nebožtíka Karla Hynka Máchu, ba, tvrdil, že máj je vlastně ohavná doba, plná zimy, dešťů a všeliké nepohody. Usmíval se ironicky, kdykoli který básník se pouštěl do nadšené lícně máje, a tvrdíval, že ta krása existuje jen v obraznosti přemrštěných lidí.

Kdo bydlel v Luční ulici, mohl ovšem právem takto mluviti. Laskavý čtenář se snad pamatuje, jak to tam vypadalo, a uvěří mi bez mučení, že za ten týden, jenž utekl od posledně vypravovaných událostí, nic se tam nezměnilo, nebo aspoň skoro nic. Bláto nevyschlo, stará zahradní zed' naproti oknům domu páně Hadrabova nepřioděla se přívětivějším zevnějškem, a výpary, vycházející z ulice i z domů nelahodily čichu o nic více než dosud, ba, s rostoucím teplem přibývalo jim síly a účinnosti nikoli léčebné. Zeleně kvetl žabinec a jiné řasy, rozkošný povlak, čirého bahna, podobajícího se tu řídké onde zhoustlé kolomazi, a panu professoru se dostávalo denně několikrát příležitosti, pokochati se v přemýšlení, jaké překrásné a jemné tvary by ukazovaly tyto drobné rostlinky, kdyby věda, zmocnivši se jich, je položila pod drobnohled. Zmínil se o tom svému kollegovi přírodozpytci a vyzval ho nejednou, aby ty jemné zelené nitky a buňky prozkoumal, ale tento nezdárný a zvrhlý syn vědy, neznaje ani obětavosti ani nadšení, prohlásil, že by učinil raději nevím co, než aby se vydával nebezpečím, hrozícím návštěvníkům Luční ulice, do které zabloudil jen jednou ve svém životě; děkoval prý tenkrát Bohu, že vyvázl jakž takž, probořiv se jen jednou nohou do polovice stehna.

»Já jsem se tam ještě neprobořil,« pravil hrdě pan professor Koudelka; »ovšem, v noci nepáchnu nohou na ulici, ale za dne se člověk přece může vyhnout, ač dává-li jen poněkud pozor.«

V městských sadech, jimiž pan professor procházel asi čtyřikrát denně, zelenaly se ovšem trávníky a stromy se přiodívaly listím, ale dojmy tím způsobené míjely, jakmile vstoupil do Luční ulice, kde kromě bláta se pyšnily ohromné kopce nasypaného popelu a smetí, s nímž májový větérek  čtveračil, pozvedaje je ve vířící se sloupy. V takových chvílích myšlénky páně professorovy se vířily také a zalétaly do vzdálené Polední ulice, kde se skládaly v malé zahrádce jeho domku, a horoucí touha se ujímala v něm, ulebediti se tam, poblíže polí a jiných zahrad, avšak marné bylo toužení: nájemníci se nehýbali přes dávno a v čas jim doručenou soudní výpověď. Zatím kočičí chlupy, nastřádané v kteréms koutečku jeho dočasného bytu, vzmáhaly se a rostly pod účinkem tajemné moci přírodní, nabývajíce tvarů netušených, tak že milostpaní, všecka poděšena tímto zázrakem, ztrácejíc víru v theorii domácího pána a ševče Hadraby, spráskla ruce a zvolala: »Ať si povídá kdo chce co chce, mně se (...)

(......)