Karel Klostermann

DOMEK V POLEDNÍ ULICI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Pan professor užívá sladkostí nájemníka i domácího pána.

Jaro se rozbřesklo nad dobrým městem P.*! Matička země, probudivší se ze sna zimního, jako by volně si oddychovala: dech její vlažných větrů vání i vůně tisícerých květů. Paprsky sluneční si pohrávaly na zdivu starých i nových domů, pobíhajíce po něm, polívajíce je zlatými, stříbrnými i bronzovými tóny. Střechy se rděly, jako by hořely, komíny, věže i štíty vrhaly dlouhé, temné stíny, okna odrážela světla, vrhajíce chumáče jasu na protější domy třid a ulic, modrý blankyt nebes báně se klenul nad tou směsicí barev, stínů a světel, jako by ji chtěl uzavřít do lazurového pouzdra. K tomu mrkala okénka vikýřů jako potutelná očka, a vrabčíci prováděli rej svůj i křik a láni po střechách a ve větvích stromů. Lidé jako by oživovali; bledé tváře se zardívaly, sehnuté postavy se pružily a přímily; děti i starci se hřáli na božím sluníčku.

Všude bylo jasno, všude lidé se těšili jaru, jen do prozatímného bytu pana professora Koudelky neproklestil si cestu ani jediný paprsek. V tomto nízkém přízemí téměř do země zastrčeném vládlo i na dále temno a syro. Snad by byli jeho obyvatelé ani nevěděli, že vůbec slunce jest, kdyby v pravé poledne nebyly padaly jeho paprsky na protější vysokou zahradní zeď, před dávnými časy žluté natřenou; nyní ten nátěr se ukazoval jen tu a tam pod hustou vrstvou pokrývající ho špíny, rozumí se na místech, kde neopadal i s omítkou. Byla to smutná podívaná ze tří oken na tu vetchou, rozpukanou, drolící se zeď, a jiné vyhlídky z bytu páně professorova vůbec nebylo, leda ještě na zelenavé, hnijícími řasami prorostlé bláto, jehož bezedná hloubka pokrývala dno Luční ulice, nedlážděné, neupravené, rouhající se pohledem svým městské správě. Nic pranic v této ulici neupomínalo na sytě zelenou louku, útěchu lidských očí; byla prý tu louka před dávnými lety, než se vystavěla dlouhá třída domů a domků, a od těch prý dostala jméno; ještě že běžel podle domů chodník; toho nebýt, nikdo by tu byl nemohl projít. Jak hluboké bylo to bláto, dokazoval nejlépe Hektor, novofoundlanský pes professorův, který se ho neštítil, ba s jakousi zálibou se v něm procházel; snad mu chladilo příjemně břicho i čumák, jenž ukazoval neustále stopy, svědčící o rýpavé povaze tohoto jinak dobráckého tvora.

Když pak se vracel ze svých výprav, obalen skoro až po záda nikoli vonným a také očím málo lahodícím škraloupem, navaloval na sebe velkou nevůli paní professorové, ba do zoufalství ji přiváděl, neboť zanechával všude po sobě nepěkné stopy, a kamkoli ulehl, otiskl na podlaze veškeru svou podobu. Také se otíral o nábytek, o šaty, o stěny, hrůza hrůzoucí!

Pan professor prohlásil, že nelze ho více pohladiti, a když v myšlénkách jsa pohroužen, maně se ho dotkl, nezbývalo mu, než umýt si ruce v pěti vodách, a přes to mu bylo, že z jeho rukou vycházejí výpary celé Luční ulice. Paní professorová pak, podrážděná, rozčílená, hnusem téměř nemocna, konstatovala, že jen omylem lze pokládati prase (...)

(......)