Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Zachvěla se, zbledla, bezděky sklopila oči. I on se zarazil, dávaje na jevo, že nevyhledával setkání se s ní, ba že ani netušil, že by byla v těchto končinách. Trvalo chvíli, než vyrvalo se mu slovo pozdravu, a ještě déle, než ona mu odpověděla. Stáli mlčky proti sobě, jakoby každý se bál počíti hovor.

„Měl jsem štěstí — ani jsem se nenadál,“ konečně promluvil.

„Jak a proč sem přicházíte?“ tázala se úsečně, skoro trpce.

„Odpusťte, vyrušil-li jsem vás… Bůh je mi svědkem… kdybych byl věděl… račte prominouti… sama uznáte, že bych se nebyl odvážil takto předstoupiti před vás…“

Teprve viděla, že byl všecek ubrouzdán, blátem pokálen, oděv jeho rozedrán; nebylo věru těžko mu uvěřiti.

„Jak vypadáte! Přihodilo se vám něco?“

Našel řeč. Jal se vykládat, jak sem přišel. Pan Ferdinand se pachtil za jeřábky, uloživ mu mlčení, aby neplašil zvěř. Lehla naň nuda a nevěda, jak by ji zahnal, umyslil si, že vyzkoumá, odkud přichází potok, protékající „Lávkami“.

„Byla to hanebná cesta divočinami,“ pokračoval v samém smíchu; „nebyla to vlastně cesta žádná; nebylo místy možno i podél břehu se dráti neprostupnými houštinami; místy dokonce příkré skalní stráně lemují tok této vody, že nezbývalo než užiti samotného řečiště, skákati s balvanu na balvan, ba i broditi se vodou. Však co na tom? Jsem odměněn, ani bych se nebyl nadál… mohu se s vámi rozloučiti, dáti vám s bohem, bez formality, od srdce… zítra stane se tak ve vší formě… pozítří odjedu…“

„A proč už odjíždíte? Vždyť jste ještě se nezmínil o nějakém úmyslu, opustiti nás. Nelíbí se vám u nás, pochopuji… Přišel jste k nám z velkého, šumného světa, a u nás je smutno…“

„Křivdíte mi, paní svakyně. Dobře víte, že u vás smutno není, a že sotva by se našel člověk, jenž by nepokládal za štěstí, tráviti u vás celý svůj život. Ale vše má své meze, a bylo by neslušno, zneužívati pohostinství…“

„Nás nevyrušuje nikdo, příbuzní nejméně.“

„Právě jsem se přesvědčil, že tomu není tak, jak ráčíte říkat: vás na příklad jsem vyrušil… Pochybuji, že jsem vám přišel vhod…“

„Těžko vám odpověděti. Nenadála jsem se, že by kdo sem přišel… ulekla jsem se, to je vše. Ostatně, na těchto místech nepřijímáme hostí,“ doložila, a pablesk lehounké ironie přeletěl přes krásnou, dotud velmi vážnou její tvář.

Uklonil se.

„Ovšem, ovšem,“ pravil, „stojím tu až příliš dlouho. Za půl hodiny padne soumrak, a je čas ubírati se domů. Jak mě zde vidíte, nemohu vám nabídnouti svůj průvod. Půjdu tedy sám a než rozloučím se s vámi, povím vám pouze, že do smrti nezapomenu krásných, u vás zažitých dní. Povím vám, že odcházím s pocitem, že poprvé v mém životě se usmálo na mne slunce mého štěstí. Děkuji vám srdečně za vaši dobrotu a přeji vám nebe na zemi. Moje myšlénky a tužby budou vás provázeti na vašich cestách, nezapomenu vás nikdy a… snad… snad… až nastanou jiné doby, zase se vrátím a zase mi bude svítit slunce.“

Slova jeho pronesena byla hlasem tak opravdově vřelým, že nemohla se minouti cestou k jejímu (...)

(......)