Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Utíkal, ubíhal čas: staří s hrůzou pohlíželi na jeho let, ale mladým se loudal.

Už byla blízka chvíle, která navždy měla spojiti milence nerozlučnými svazky.

Živo bylo na Janově. Antonín Haslinger dostavoval, dořizoval teplého hnízdečka, útulného stánku své lásky. Už se rděla červená střecha nad temnozelenými lesy, už čněly vížky k blankytným nebesům. O překot, horečně se pracovalo, jakoby i dělný lid sdílel chvatnou nedočkavost vlastníkovu.

Zámeček na Janově, do něhož Antonín zavésti hodlal svou Charlottku, velice se podobal Jezerenskému zámku, jen že byl menší; ale úprava skoro táž; milo, útulno v něm i vůkol něho. Cestičky upravené, zahrady rozložité: až stromy a kře dorostou, trávníky vzbujní, bude zde rozkošno.

Nábytek obstará pan Chablé, ba, už jej obstarával; dovážely jej četné těžké povozy z Čech i z Bavor; výbava bude skvělá, v pravdě panská.

Starý Haslinger denně vypravoval své manželce za bílými záslonami o divech divoucích.

„Och, že toho nevidíš! Jako v Jezerném, ti povídám! Kdo by za našich časů byl řekl, že je na světě takové bohatství… to stojí peněz, má zlatá!… Ta stavba jich taky pohltila sílu… nevím, moudře-li jednáno… ale já jsem hloupý!… Ten náš hoch tomu lépe rozumí… byl bych dvojnásob pošetilý, kdybych mu bránil, předpisoval… vždyť si zakládá své štěstí…“

Na Jezerném žili jako dosud. Vše v starých kolejích, na závodech i v panském domě, na pohled nikde pražádné změny.

Ale bystré oko přece ledačeho nemohlo neviděti.

Dělného lidu bylo skoro více než dříve: pan Chablé nepropustil z práce nikoho, kdo poněkud se zachoval, a rodinám zemřelých vždy se dostávalo chleba a příbytku. Avšak ve slévárnách a v brusírně na zrcadla ubylo práce a ruchu; lidé zevlovali, nečinně pobíhali; za to sklady byly přeplněny.

Majitel hutí dosud týž, hovorný, přívětivý; ale chvílemi vysoké čelo se zachmuřovalo, oko se zadívalo do prázdna a dlaně se chytaly hlavy.

Skláři si toho všímali; rozprávěli o tom, šoškajíce po svém.

„Náš pán schází,“ pravil jeden.

„Není divu — stárne! Padesátku dávno překročil, šedesátka se blíží…“

„Od starostí, věřte mi! Třetí dceru provdává; uvažte, jaká jsou vydání… takové tisíce…“

„A obchod vázne…“

Padlo toto slovo poprvé. Kdož je pronesl, umlkl rázem, jako by se byl ulekl. Druzí také se zarazili, ale reakce přišla neprodleně. Nemohlo to býti, a bylo-li to přec, co z toho?

„Náš pán to vydrží,“ pravil jeden, „všude se stává, že obchod po nějakou dobu vázne. Kdo pak nemá hotových, tomu ovšem je zle, ale náš pán, aj!“

Všichni přistoupili na toto pojímání věci, i ten, jenž prohodil osudné slovo.

„Bavoráci zřizují teď zrcadlárny,“ ozval se opět jeden, „v Ludwigsthalu si postavili jednu, jednu ve Světlé, v Schönbergu…“

Napočítal jich ještě několik. Dali se pak do našich sousedů na západě a příkrými slovy je vyhlazovali s povrchu zemského.

Toho času pan Chablé v kontoře měl vážný hovor se správcem slévárny.

„Pane Hromado, ženou nás do úzkých! Bůh sám ví, co ti tam (...)

(......)