Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

X.

Všech těch věcí dotýkal se starý Haslinger, mluvě k svému drahému obrazu, vykládal mu to široce, tázal se ho, zda to schvaluje, zda nemyslí, že to není úplně v pořádku.

„A víš, má zlatá,“ pravil, „já bych soudil, že starý pán je trochu slabý vůči své paní dceři. Já bych myslil, že nikdo nemá býti nesmiřitelným, byť urážka byla sebe palčivější: Když Bůh sám trestá, nemá trestat člověk a má se smířiti! Ať byl muž jakýkoli, doráží-li naň smrt, žena stůj mu po boku, její měkká ruka ať mu poslouží. Tak aspoň zdá se mi, ale já nechci nikoho ničím vinit, nejméně Jezerenského pána, který je jinak učiněná dobrota. Ale pořád mi připadá, že by mohl přinutit svou dceru, aby dostála své povinnosti. Vidíš, moje drahá, já ty naše kluky mám taky rád, o tom jsi přesvědčena, ale za podobných okolností bych je hnal z domu, natož potom dceru, kdybychom jakou měli… Ale já jsem hloupý, nevím… je možno, že ta jeho kalvínská víra zapovídá panu Chablé jednati, jak bych jednal já. Bůh to suď.“

Se svým synem Antonínem staroch rozmlouval podobným způsobem.

To byl hoch, ten Antonín! Krev a mléko ve tváři, jasné modré oči, obličej, že krásnějšího nebylo daleko široko, urostlý jako jedle. A „Hochgestreng“ řezenský pan řiditel ústavu nejen že ho opatřil vědomostmi, jež starého Haslingera ohromovaly, ba vycepoval ho i v jeho chování a způsobech, že cos podobného bylo lze viděti jen v Jezerném a na žádném jiném místě po celé Šumavě.

Šest let Antonín pobyl v Řezně a když se vrátil jako devatenáctiletý mladík, divil se mu starý otec a samým divením nevěděl, jak mu utekl první rok po návratu synovu. Jan přišel tehda také, ale ten starému tak se nelíbil. Nebyl ani tak hezký ve tváři, ani tak hovorný, ba spíše uzavřený v sebe, vězel stále v knihách, nudil se doma, toužil zase do světa a nestaral se o zdar otcovského závodu. Ba jednou i prohodil, že by byl raději studoval něco jiného než obchodní vědy: vedení knih že je práce, která v ničem se neliší od roboty poddaného sedláka. Haslingerovi se zdálo, že za těmi slovy se skrývá výčitka, a proto mu řekl:

„Chtěl-li jsi být doktorem, proč jsi mi to neřekl? Já bych ti nebyl bránil.“

A syn na to:

„Dříve jsem s to neměl rozum a když jsem ho dostal, bylo pozdě. Ale vy, drahý otče, nermuťte se z toho! Zůstanu vám vděčen do smrti. Spřátelím se jistě se svým stavem, ale zde, v těchto malých poměrech, nezůstanu. Půjdu do velkého světa. Hanby se se mnou nedočkáte. Zatím půjdu studovat dále; vím, že mi chybí ještě mnoho.“

Otec byl úplně srozuměn se záměry Janovými, ač nepochopoval, nač člověk má potřebí tolika vědomostí. On zajisté jich neměl stý díl a přece se mu dobře vedlo. Ovšem, časy byly jiné; kočující skláři na příklad zmizeli úplně, jako by jich nikdy nebylo bývalo, a on přec v dobách svého mládí nedovedl ani si představiti, že sklárna se nemusila posunovati s místa na místo; sklárna chodila přec za lesem a nikoli dříví za sklárnou. Kdyby mu byl někdo dříve tvrdil, že se to obrátí, byl by ho prohlásil (...)

(......)