Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Deset let minulo, snad i více. Zavřela se nad tímto časem věčnost, jako neskonalé moře nad vrženým do něho kamenem.

V širých hvozdech Šumavských doba ta mnoho nezměnila. Postoupil, posunul se sice kraj lesa poněkud před hubící rukou lidskou, bělely, zelenaly se na některých místech výseky, ale v celku člověk přece jen nepatrně postoupil ve svém boji proti odvěkému dílu přírody. Bez hluku stromy rostly na ohromných prostorech, kde nikdo jich neohrožoval, úporně vedly o své bytí pouze s druhy svými boj, v němž vedle okolností vítězily i podléhaly.

Němý, zoufalý to byl boj — vítěz neznal slitování: jeden toliko se vypjal bojovník, jeden jediný, na úkor všech ve značném obvodě, vyhnal peň vysoký, rozložil zelenou chvoj ve vzdušné říši, zabral si pro sebe světla, cokoliv ho měl potřebí, a bujel. „Já! já!“ šuměly větve. A rozložité kořeny, hluboko a široko pod černou zemí se rozvětvujíce, nešuměly, nemluvily nic, ale mlčky hltaly potravu, braly ji po věky věkův, s touž bezohledností, s jakou bralo pro sebe jehličí vzduch i světlo. A od narození k předčasné smrti odsouzen, vůkol velikána rod hyne za rodem, zmírají nesečtená pokolení, po většině vlastní jeho dítky, jež nemilosrdný roditel dusí a vraždí. Cizopasné lišejníky, chundelaté, zelenavě šedé, obrůstají křehké letorosty i slabounký kmen ubohých nedochůdčat, visí s nich jako dlouhá brada stoletého starce.

Avšak naplní se i dni velikánovy, sto let a déle nemoc hlodá v jeho útrobách, jiných sto let chřadne a mře, staví se v něm bohatá míza, měníc v trouchel a červotoč tuhé jeho vlákno, tvrdé jeho dřevo, a přijde den, kdy obr podlehne a klesne s ohromným třeskotem; pouhé nic, snad slabý náraz větru ho srazí se vzdušných výší, s jasných končin slunečného svitu, i padne k zemi, přelomí, zdrtí v hrozném pádu svém drobné výrostky, jež s bratry svými marně toužily po vzduchu a světle; och, zatřeskne, naposled zašumí, na věčnost už nevydá zvuku.

A málo, a vzbují na samém těle zemřelého vítěze vřes, plavuň, kapraď a jahodí, větrem přiváté dítky cizích velikánů zapustí do něho své kořeny, zašumí vůkol dosud krnící jeho vlastní rozenci, plesajíce pod váním větru tenkými hlásky: „My! my!“ Započne mezi nimi nový boj na život a na smrt, až jeden z nich zase zašumí od hluboka a pyšně: „Já! já!“ — A nový, němý, urputný boj, nemilosrdné potírání slabšího zase počíná, zase končí, a trval by od století do století, kdyby člověk, bídná, rychle pomíjející jepice u přirovnání k těmto věkovitým zápasníkům, neučinil mu konec.

Co je deset let v životě těchto dítek přírody? Bublinka času, malá chvilka, nepřinášející skoro nižádné patrné změny. Za to deset let života lidského! Dlouhá, předlouhá doba, činící z hocha mladíka, z mladíka muže, z muže starce.

Kdo by po uplynulém desítiletí neviděl těch změn na starém Haslingerovi a jeho dvou synech? Vetchý stařeček, shrbený, jedva se plížící. Chýlil se ke konci i tento starý strom, jako ty staré smrky nedaleko jeho závodů.

Krásný letní večer (...)

(......)