Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XXI.

Léta ubíhala, a v jich líném toku kolísal obchod páně Antonínův. Hledaje zapomenutí, chtěje umlčeti ozývající se výčitky svého svědomí, majitel hutí pouštěl se do různých oprav a podniků, které se potkávaly s nestejným zdarem. Často rázem zkazil zarputilý jeho hněv, zvrátila zmáhající se jeho svéhlavost, co dlouhou prací a namáhavým konáním zbudoval. Peněžní tísně, nuda, mrzutosti, bezradostný jeho život časem těžce na něho doléhaly, a jediné domluvy jeho přítele pomáhaly mu snášeti všecka tato protivenství. Ten v obvyklé své oddanosti mu pomáhal i z obtíží peněžních; sám ovšem, jak přísahal, neměl, aby mu pomohl, ale vždy dovedl opatřit mu půjčku, a tak se stalo, že původní, skoro zaplacený dluh zase silně vzrostl. Útěchou bylo, že Pešťská filiálka i nadále se osvědčovala, ba i ve Vídni výrobky jeho nabývaly půdy. Klidné postupování zaručovalo dobrý úspěch v budoucnosti.

Ale kde by se byly vzaly za těch okolností klid a rozvaha!

Zbyl mu z rodiny synáček a ten prospíval sice na těle, za to mnohem méně na duchu. Do učení se mu nezdálo, a tresty, jimiž otec hleděl pomáhati, v této nechuti ničeho nezměnily. Z počátku otec hledal vinu v učitelích, kteří neustále se střídali, ale přesvědčiv se, že příčina neúspěchu leží jinde, vzpomněl si na své mládí, a potvrzován ve svém úmyslu radou svého přítele, odvezl Vojtíška do Řezna, odevzdav ho péči téhož ústavu, v němž on svého času se vzdělal. Byl to drahý ústav, a nebylo lze pochybovati, že byl za všech okolností dobrý. Pan Haslinger, zaujat jinými starostmi, posýlal peníze a více se nestaral o hocha, nejméně v době, kdy meškal v Uhrách, a tam pobýval každého roku déle než dotud.

Když za nedlouho docházely z Řezna zprávy málo potěšitelné o prospěchu a o chování se Vojtíškově, otec dojel si tam, dal synáčkovi notný pardus a vrátil se do Janova. Tento výprask trochu pomohl, a Vojtíšek po něm jakž takž dělal dobrotu.

Avšak výpraskové zájezdy tatínkovy do Řezna se opakovaly až do omrzení, a posléze řiditel ústavu dopsal panu Haslingerovi, aby si přijel pro synáčka, jenž ke studiím se nehodí a jen dobrou pověst ústavu zlehčuje. Byla to bolestná rána pro ubohého otce, jenž marně přemýšlel, co by počal s chlapcem čtrnáctiletým. Zase to byl jeho přítel, Kroužilovský řiditel, jenž mu poradil.

„Příteli,“ pravil, „nezoufejte a pomyslete, co svého času se mi přihodilo s nejstarším mým synem, jemuž je nyní dvacet pět let a který bude za nedlouho správcem panského dvora. Víte, že nikoli snad pouhou mou protekcí takto postoupí; věru toho zasluhuje. Vás ani není tajno, jaké jsem s ním měl mrzutosti, dokud studoval v Budějovicích na latinském učení. Theorie mu nešla do hlavy; dobrá, pravím, půjde mu snad praxe, a ne-li, bude z něho voják. Když ve čtvrté propadl, vzal jsem ho domů, a on vstoupil pode mnou do hospodářské praxe. Měl jsem ho na očích, hospodářství se mu zalíbilo, a nepopřete, že dnes je z něho řádný člověk, tak řádný, jako jeho o tři léta mladší bratr Benjamin, který po celý (...)

(......)