Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Divoká zimní metelice rozzuřila se nad Jezerenskou plání. Z lesů vyznívaly divné, příšerné zvuky, jakoby vylo tisíc vlkův ve vrcholech smrků, hustě k sobě lnoucích. Rachot lámajících se větví, dunění spoust sněhových, spadajících s nich k zemi, stenání kmenů sem tam zmítaných — vše to bez konce, bez ustání mísilo se v tyto srdce svírající zvuky.

Byly jedva tři hodiny s poledne a půlnoční šero leželo nade vším krajem — ba, co dím, šero! — Peruti té vichřice dotýkaly se ho, zahalovaly jej jako křídla obrovitého ptáka, a pod těmi křídly, mávajícími, metoucími povrch země, vládne tma, již neproniká žádný paprsek světla. S nebe sype se sníh, víří se v nekonečných spirálách, rychle uhánějících; k němu se přidávají mocné kotouče rozprášeného jíní, větrem do výše hnaných prášků ledových, roztříštěných v ostré, malinké jehlance vloček sněhových, jež, jedva k zemi dopadše, už zase strženy bývají v rej vzdušné pouti. Na planině pak, na široké, ve světlinách lesních, které zarovnal sníh, vyplniv prohlubně, zasypav drobné křoviny i bující dorost stromův, není, co tomuto zběsilému reji by se postavilo v cestu. Shluknou se, zhoustnou kotouče ze země vyzvednutých spoust i s nebe se vířící vločky v děsné smršti vše drtící, vše s sebou unášející, které, když se rozsypou, k zemi dopadnou, nastanou závěje, o jichž hloubce neučiní si obraz, kdo sám neviděl.

V to šero, v hukot a vřavu válčících, rozpoutaných živlů pohřížilo se celé Jezerné. Huť, slévárny, brusírny i zámek ta hrůza zavila v záhyby větrem zmítaného, bouří šlehaného pláště svého, že všecko spojení mezi nimi bylo přerušeno. Tak hustě sypal se sníh, že přesycený jím vzduch pohltil i rudou zář, vycházející z pecí, i lesk proudící se z oken jasně osvětlených komnat a dvoran zámku. Jedni neviděli druhých; nikdo nemohl opustit stavení, ve kterém právě dlel, a tak na ten čas bylo přerušeno všechno spojení mezi jednotlivými částmi závodu vespolek a mezi nimi všemi a domem panským.

V huti zvláště měli na pilno. Střecha této stavby má mnoho otvorů, jimiž uchází kouř: těmi všemi nyní neucházel, kupil se pod trámovím krovu, naplňoval veškeru místnost, dusil lidi a nutil je, otvírati vrata a kde která dvířka a okénka, aby průvan jej vyhnal. Těmito pak otvory vnikal mrazivý vnější vzduch, přinášející chumáče dotěrného sněhu, jehož křišťály dorážely až k samým hrncům, v nichž plála bílým žárem roztavená hmota skelní. A sálající výheň je polila světlem svým, tak že se třpytily jako jiskry pryskající od kovadliny pod ranami kladiva dopadajícího na žhavé železo.

Ubožáci fukači, polonazí, pekoucí se z předu pod účinkem žáru, sálajícího z pecí a hrnců, mrzli od zadu v přívalu ledového vání. Do ruda zapálené oči slzely, neustále drážděny kousavým dýmem.

„Zavři vrata, Kubo!“ zvolal jeden, „člověku v tom průvanu tuhne tuk v kostech!“

„Jak pak zavru?“ odpověděl chraptivý hlas, „pojď se podívat, jaká tu leží závěj zrovna na prahu. Pojď sem, vezmi lopatu a pomoz mi vyhodit navátý sníh, pak (...)

(......)