Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Jak ona noc obyvatelům zámku uplynula, o tom věru netřeba se šířiti. Nazejtří, jedva že na východě vystoupilo první šero, všickni zase spěchali k úvozu. Jedině Lucilka nesměla súčastniti se této výpravy; všecky její prosby zůstaly marny. Pan Chablé obávaje se, aby stálé vzrušení neuškodilo jejímu zdraví, rozhodně stál na tom, aby se neodlučovala od matky.

„Není tě tam třeba,“ pravil, „cítíme s tebou tvůj bol a tvá upřímnost v pravdě ohromuje nás všecky. Slibuji ti, že bez meškání ti pošlu zprávu, jakmile jakákoli stopa zmizelého se objeví. Buď moudra, nezapomínej, že jsi moje dcera; ženy rodu našeho vždy dovedly se ovládat, i když nejkrutější rány jich stihly. Vzpomeň si na historii Adrienny Chablé, jež byla odsouzena, dívat se na popravu svého ženicha, jehož královský soud byl odsoudil, aby jako kacíř za živa byl upálen. Adrienna Chablé byla přítomna té popravě, a ty víš, jak se zachovala.“

Lucilka tuto tklivou a zároveň strašnou historii slyšela několikráte z úst svého otce. Adrienna nespustila očí s mučeného, její pohled, plný neskonalé lásky, dodal mu zmužilosti a útěchy a doprovodil jeho duši do oněch výšin, kde není fanatických katanův. Ale když odešla jeho duše, obrátila zrak svůj na předsedu soudu s takovým výrazem, že muž ten omdlel. Vzkřísili ho, však jeho duch zůstal v temnotách, a pokud žil, jeho oči viděly pohled té dívky.

„Co Bůh uloží, dobré je,“ pokračoval otec, „nesmíme reptat ani zoufat. Zahynul-li tvůj Arnošt, byla v tom vůle Boží; té se poddej v pokoře, neboť nic na ní nezměníš. Ještě jednou: chci, abysi nezapomněla, že jsi dcera z rodu Chablé. Tvoji předkové přečkali zkoušky mnohem strašnější.“

Lucilka přisvědčila a přestala prosit otce. A dobrotivá matka, sdílejíc dceřin bol, jala se jí domlouvati, slzy utírati…

Dole v čeledníku objevil se strýc Matěj. Tvář jeho byla přísná, odhodlaná, asi jako tenkrát, když v roku 1809 vyšel do boje proti Francouzům, o čemž ještě podáme bližší zvěsti. Spatřiv kočího a zahradníka, kteří se hotovili na výpravu, postavil se před ně a pravil hlasem vážným:

„Boží soud! Skláři, ta banda mizerná, chovali se tak hanebně, když šlo o to, hájiti vlasti a krále, že nelze se divit, splítá-li Bůh na ně bič. Dojde na všecky, a dobře bude, dojde-li…“

„Ale, pane strýčku,“ ozval se zahradník, „jak to mluvíte? Což vám není líto naší slečinky? Utrápí se nám, chudinka…“

„Co utrápí? nikdo na světě ještě se neutrápil. Já taky jsem se neutrápil, když ta moje saň mi utekla; ani se nestarám, kde nyní vězí a živa-li nebo ne. Lépe je, bude-li slečna teta nějaký čas se trápit, než aby ji do smrti trápil takový sklář. Věřte mi, já bych neuronil jediné slzy, kdybychom ho našli pod sněhem anebo vůbec nenašli; já bych v tom viděl Boží milost a spravedlnost…“

Kočí mrknul na zahradníka, uváděje ukazováček na svoje čelo, jako by chtěl říci: nechme ho, vždyť víte, že má tuhle o kolečko více. —

Když došli úvozu, Rovenští se starostou už tam na ně čekali.

„Pane,“ pravil starosta, (...)

(......)