Karel Klostermann

SKLÁŘI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VI.

Nebe, jakoby bylo chtělo odškodnit Jezerenské pány za vystálý strach, po dlouhou řadu dní se nezachmuřilo. Třpytný blankyt stále rozpínal se nad černými lesy, nad širými, bílými pláněmi. Mrazno bylo, ale jasno; proražené cesty přituhly, ujely se.

Sjížděli se zase hosté, zábavy, plesy, hostiny se stihaly; takové veselé nálady na zámku nikdo nepamatoval.

Nebylo divu: právě tou dobou přišly také zakázky na zboží z ciziny, tolik jich, tak výhodné, že peníze v pravdě pršely.

Pan Jahoda přes to, že přítomnost jeho v závodě Sosnovském by byla bývala ne-li nutná, aspoň žádoucna, nemohl se odhodlati k odjezdu. Bylo tu tak milo za těch dlouhých zimních večerů, a on tak úplně středem tohoto rozkošného života. Zvěst o jeho zachránění bleskem se rozlétla po blízkém i dalekém okolí; kde kdo zavítal, gratuloval mu, vyptával se, jak to bylo. A on, stav se králem lesklých těch kroužků, vypravoval, zařizuje se dle toho, kdo mu naslouchal. I divili se páni, chválili jeho pružnost, odvahu a ráznost, smáli se, jak jim líčil ty lidi, jich způsoby, život trogloditův — a dámy, poddávajíce se tajemnému kouzlu, jímž na ně účinkovalo vypravování těchto hrůz, nestačily ho poslouchat.

Lucilka byla milá, skromná dívka; ale kdož vyloží ve zlé hrdost, jež plnila veškeru její bytost? — Co chvíle zablesklo se to pýchou v krásných očích, a bylo, jako by mluvily oči ty:

„Hleďte — tento rek, jenž přemohl divou vřavu živlů, ten je můj! Tento dobrý člověk, jenž sdílí srdce s nejnižším, s nejchudším, jenž bere podíl tak živý na strádání bídných, opuštěných — ten je můj! můj! můj!“

Vše, vše na zámku se radovalo, jen jeden se mračil — strýček Matěj. Kdy jen mohl, vyhnul se společnosti a hledal útulek v čeledníku; tam kázal.

„Aby do toho bohapustého skláře! Že nezůstal pod tím sněhem! bylo by ho bývalo méně škoda nežli jeho koně. Že se nezadusil v tom otráveném vzduchu u Seppl-Hanesa! Vidět, že čert mu pomohl. Čert chce se vymstít na slečně tetě za to, že celý svět jí říká anděl. Proto já jí tak neříkám!“

„Ale, pane strýčku — kdyby vás slečna slyšela!“ namítal Andres; „buďte rád, že pan jahoda byl zachráněn; vždyť naše dobrá slečna by se byla usoužila…“

„Co mi to mluvíte o soužení?“ rozkřikl se strýček Matěj; „kdo se usoužil nad smrtí kteréhokoli sklářského necamoura… chtěl jsem říci, nad ztrátou milence nebo milenky?… co?… houby se kdo z toho usoužil! To jsou jen povídačky, jež si vymyslili ti, kdož skládají plačtivé knihy… O tom já taky něco vím. Mně utekla žena; kdo ví, s kým teď žije… nebo nežije… ta…“ — strýček nevážil slov, jež na tomto místě pronesl — „a já jsem se neusoužil!… Tož ona by se také nebyla usoužila. Proplakala by nějaký čas… ale mladost je mladost a ženská je ženská. Objeví se po čase jiný, zalíbí se také. Neusouží se ani vdova, kterou tu zanechá muž se sirotami… má jich třeba šest a zamiluje se znova do jiného… a potom byste chtěli, aby naše slečna teta se usoužila k vůli takovému skláři… Roku 1809 já být hromem, bez toho už (...)

(......)