Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XI.

Revírník byl právě v prohlubni mezi Plattenhausenskou a Kaltstaudenskou horou, když přikvačila bouřka. V první chvíli pomýšlel na zpáteční cestu, nebylo to však již možno; byl by musel vysokým lesem a tam řádila nepohoda, až hrůza viděti a slyšeti. V rachot hromu mísil se třeskot kácejících se větrem vyvrácených dřev. Před ním ovšem rozkládal se bezedný močál, ustavičnými dešti nabobtnalý, jímž ve tmě noční nebylo lze projíti, ba ani teď už se nemohl odvážiti, ježto déšť mu šlehal v oči, neustálým blýskáním oslněné; ale na štěstí na místě, kde právě dlel, nebylo vysokých stromů, které padajíce by ho byly mohly zasáhnouti. Malý potok, jemu naproti tekoucí, mžikem proměnil se v kalný divý proud a přinutil ho ustoupiti na skalnatou stráň v pravo; v chaotickém bludišti balvanů, do něhož kvapná noha se uchýlila, jiné hrozilo nebezpečí: bořil se pod každým krokem ošemetný povlak slizkého mechu, hluboké tu zely jámy, černé díry; hnáty by si byl zlámal. Řídké tu bylo stromoví, větrem zcuchané, chabé korunky, kterými pronikal déšť i vítr. Nezbývalo než usednouti za větší balvan a čekati. Takového rachotu co živ neslyšel; třískal hrom nad ním i podle něho; viděl, jak elektřina kolem něho ze země vycházela, v modrá mluna se slévajíc; modré plamínky křepčily na vrcholcích stromů, na skalních hrotech a hranách, pověstné ohně sv. Eliáše, u nás tak obyčejné jako na stožárech lodí oceánem plujících.

Dlouhé hodiny seděl tu schoulen, jediná živoucí bytost v té poušti, uprostřed vřavy všech rozpoutaných příšerných sil přírody; viděl před sebou hrob svůj, tichý, němý hrob. Jak ho budou hledati! Najdou ho? Och, v lese mnohý spí, jehož marně hledali… Sírnatým žárem kol něho vzplápolal blesk za bleskem; který bude poslední?… Natáhl houni přes hlavu, položil konce na dva balvany, tak že seděl jako pod střechou. Déšť se lil, že v brzku i tou tlustou houní pronikl… Deset kroků pod ním na holém kameni skákala, tančila modrožlutá kulička, díval se na ni upřeně, vlasy hrůzou se mu ježily; pojednou praskla, vydavši ránu jako když z bambitky se vystřelí, a rozplizla se… ale hned zase jiná, a zase, a zase.

Zdálo se mu, že tu sedí celou věčnost. Tupost se ho zmocnila, ať se stane cokoli… a přece se mu odlehčilo, když ustával déšť, když hlouběji, táhleji donášela k němu protější ozvěna z Kaltstaudenských strání hukot hromu.

Seděl a seděl, dívaje se za odcházející bouřkou; pod ním hučela voda, ve vrcholech stromů hudl vítr svou píseň. I ozval se hlas v nitru jeho, hlas plný výčitek:

„Proč vydával jsi se sem? Komu prospěješ? Temná je noc, hluboké jsou stíny — koho dopadneš? Marně se životem si zahráváš!“ — A zase jiný hlas mluvil: „Co je ti život? Zda má jakou cenu? Sám stojíš ve světě, sám, jako samoten jsi v tom lese, jemuž i zvěř se vyhýbá, i noční ptactvo… ta, která ti byla světlem v noci života, opustila tě, nemohouc žíti v surovém tomto kraji. Snad lépe by bylo, kdyby…“ Ale zas jiný hlas nedal tu řeč dokončit; ozval se hrdě: „Nejsi tu darmo… (...)

(......)