Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XII.

Zatím list Svijanského paní Zdeně svědčící po dvoudenní pouti v poštovních vozech dolezl do Budějovic; třetího dne měl jí býti doručen, ale doručen nebyl, protože den před tím odjela k sestřenici, kdesi v Rakousích provdané; matička netroufala si jej otevříti a poslala jej za ní.

Co se naplakala těch čtrnáct dní, jež u matky strávila! „Ach, matičko, nemá mne rád,“ toužila, poslal mě k tobě, navrátiti se mi zapověděl, že prý sám bude psáti. A proč? Poněvadž jsem plakala, že jsem musila zůstati doma, když už na cestu k tobě jsem se vydávala… Je tam hrozno, strašno k nevypsání… ta zima a ta samota… člověk na duši i na těle schází… Srdce mi usedalo steskem po tobě…. A on, že nelze, že nezbytno v revíru zůstati, aby předešlo se vraždám…“ — „Měla jsi míti strpení, dítě,“ namítala matinka, „nemohl snad jinak.“ — „Však jsem měla dost trpělivosti — té hrůzy ti nevypovím… což mohu za to, že touhou po tobě všecka jsem scházela?… Než on, místo aby mi byl domluvil, aby mě byl potěšil, mlčel a mračil se… víš, matičko… protože mne nemiluje… protože ten děsný kraj, surový, nemilosrdný, milovati nedá… A potom, což pak nemůže přinésti ženě oběť? Plakala jsem, a on mě vyhnal, ba vyhnal, matinko! Ještě na náspu jsem očekávala, že se rozloučí, dobré slovo dá… nedal dobrého slova, ani ruky nepodal… a já ho mám ráda, ó tuze ráda… vše by bylo dobře, vše by se napravilo, jen jinde kdybychom žili.“ — „Ale, dítě, vždyť jsi sama psala, jak je hodný, šlechetný — a jak je tam u vás krásně.“ — „Je tam krásně, ale málo dní do roka… Je hodný, šlechetný — ale příroda ubila v něm všechnu něžnost, tuhá služba srdce udusila.“

Tak a podobně naříkala mladá paní, o hrůzách zimy a mlhy zlé dávala zvěsti, o surových lidech, divých sousedech, o nepřátelství a o vraždě divy divoucí, v kraji netušené vypravovala. Den co den ty stesky… a přec nepřestávala se dokládati, jak ho má ráda, jak by s ním byla šťastna, jen jinde kdyby lze bylo žíti.

A matička na konec plakala s ní a byla tomu ráda, když dcera prohlásila, že pojede navštívit sestřenici. „Zotaví se, ulehčí srdci,“ pravila si, „však bude všecko zas dobře; vždyť Kořán je hodný člověk, a věčně na Pürstlinku nezůstanou.“

A list Svijanského dostal se na nebožku koňskou dráhu, která tehda Budějovice s Lincem spojovala, a zase dva dni utekly, než jej paní Zdena dostala.

Ale dostala jej přece, a jak jej přečtla, ten tam byl hněv a vzdor; všecka její láska novým zaplála ohněm. Ta láska, hrozná úzkost, nevýslovný strach o závod lomcovaly její duší. „Bože na nebi! snad už mi nežije!… Strašný kraj, zlořečený kraj!“ zaúpěla, podávajíc list sestřenici. „Musím k němu, ó bez meškání pojedu.“

A pryč a pryč v zimničném chvatu. U matky v Budějovicích jen proto přes noc zůstala, že dostavník teprve ráno k Strakonicům odjížděl. Hrozná noc, plná muk a výčitek!

Druhého dne večer byla ve Vimberku; za posledního šerého svitu denního najala povoz do Kvildy, povoz horský, zdlouhavý, který krok za krokem se ploužil, jako (...)

(......)