Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XIV.

Sotva odešel Svijanský z Pürstlinské myslivny, rozpředl se mezi revírníkem a starou Nany následující hovor.

„Nany, vy jste jaksi rozčilená — slyšela jste něco?“

„Och, milostpán ví! Je to hrůza! Ale já to vždycky povídala: mladý pán pečený vařený u toho krvavého, kterého jednou nečisté noční síly za živa odnesou jako Bablonské svatokrádežníky, kteří teď v Roklanském jezeře mekotají jako kůzlata a do soudního dne mekotat budou. Čemu pak se tam mohl mladý pán naučit?“

„Pomalu, Nany…“

Ale Nany byla v proudu. „Střílet na lidi se naučil mladý pán, kterého ta mladá čarodějnice má úplně ve svých spárech. Jako bych nevěděla, že včera zastřelil dva ubožáky!“

„Mlčte, Nany! Jednoho poranil, a to pytláka, který napřed po něm střelil…“

„To povídá ta čeládka Vavruchova. Ale já vím, že to byli dva ubožáci, kteří si přišli pro nůši lesní trávy.“

„Jaký právem se opovažujete tvrdit takové nesmysly?“ rozhorlil se revírník.

„Já vím, co vím, milostpane! Milostpán je dobrák a ujímá se toho panáčka, který, když milostpán byl nemocen, nechtěl připustit, abych ránu jezevčím sádlem pomazala — to by bylo všecko vytáhlo za dva dni…“

„Přestaňte mi s těmi hloupostmi. Už jsem vám řekl, jak se věc má, a zapovídám vám důrazně, abyste o pravdivosti slov mých pochybovala.“

Hlas jeho zněl přísně, stařena cítila, že by dále odmlouvati nesměla. Ulevila si několikerým vzdechnutím, vzala dvakrát nebo třikrát jméno Boží nadarmo a sepjala ruce. Revírník pak pokračoval: „Jedná se o to, aby paní o věci nezvěděla, Nany. Můžete sobě představiti, jak by ji to znepokojovalo. Ukládám vám tedy co nejpřísněji, abyste se před ní o tom nezmiňovala, slyšíte? Ani jediným slovem! Rozuměla jste?“

„A chudinka, moje zlatá!…“ bědovala Nany; „ani věděti nemá —! A je pravda, bála by se… kdo by se nebál? Já bych za žádné peníze na světě nešla v noci k „modrému sloupu“, Ježíši ukřižovaný, zas o dvě strašidla více!“

„Vy jste pošetilá osoba — již jste přeci slyšela, že nikdo nebyl zabit. Ještě jednou vám to povídám, a jak jsem řekl, ať mi mlčíte, sic mi půjdete z domu.“

„Jakáž pomoc — milostpán poroučí, a já stará žena poslouchám… ale jiní řeknou —“

„To je má starost.“

Nany šla po své práci; bylo s podivením, jak se paní Zdeničce vyhýbala, aby odolala pokušení. Když se jí nemohla vyhnouti, ústa její ovšem si mluviti netroufala, za to oči byly tím výmluvnější. I bylo dobře, že paní Zdenička měla jiné starosti nežli zkoumati výraznou tvář stařeninu, jinak by se byla musila dovtípiti, že se něco neobyčejného, děsného přihodilo.

Revírník pak obešel si i ostatní obyvatele Pürstlinské a všem nařídil přísně, aby mlčeli. To nebylo těžké, v Pürstlinku mnoho obyvatelů nebylo, a ti nemnozí s paní Zdeničkou se nestýkali. Když takto o duševní klid choti své se postaral, odebral se Kořán k „modrému sloupu“. Nalezené stopy nade všecku pochybnost potvrdily pravdu slov příručího. Vůkol bylo ticho — bim bam! zněly zvonce. Když se vracel, zahalila se hlava Luzného v husté (...)

(......)