Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

XVI.

Již tři léta, a snad i více, zapadla v klín věčnosti.

Jednoho krásného letního dne ubíral se po bídné silnici, která vede z Rehberka přes Chýnice-Tetov do Mádru, mladý, švarný muž v mysliveckém hávu. Pružný byl jeho krok, a přece šel pomalu, často se zastavoval, vpravo vlevo zraky obracel, jako by všecky předměty podle cesty ho zajímaly, jako starého známého jej vítaly.

Vlevo, as tisíc kroků nedaleko a dosti hluboko pod ním, hučela řeka Vydra, nesla nesmírné spousty polen, která místy v divé směsi pádila, jinde, kde líněji tekly vody, se stavěla a houstla, tak že čistý, granátově hnědý proud úplně zakrývala.

Na protějším — pravém — břehu říčky vypínala se Preisleitenská sytě zelená stráň, skoro úplně bez lesa, jenž ji druhdy pokrýval. Tu a tam na vysoké, dosti srázné té stráni, stály drobné chaloupky, po jedné, po dvou, malinké stáje, stodůlky a kůlničky o sobě. Stříšky byly skoro vesměs aspoň z části nově kryté a bílé šindele leskly se v záři slunečné, že daleko je bylo viděti.

Cesta sama byla neobyčejně oživená; deset, patnáct povozů za sebou, samými čistě oloupanými kmeny naložené.

„Odkud?“ tázal se mladý muž tu toho, tu onoho z vozků.

„Z Mádru!“ „Z Podroklaní!“ „Z Filipských Hutí!“ — dáváno mu v odpověď.

„Je toho tam ještě mnoho?“ ptal se jakéhosi staršího člověka, který měl naloženou jedinou obrovskou kládu, ač i ta byla sotva dvacátý díl ohromného lesního velikána z pokolení smrků.

„O jé!“ odvětil tento, „tři léta vyvážíme, a jako by jich ani neubývalo. A co lidí pracuje v lesích! Jak živ bych byl neřekl, že je tolik lidí na světě. I Vlaši jsou tu.“

„Z Pürstlinka se nevyvážejí klády?“

„Z Pürstlinka?“ odvece vozka a šňupl si ze známé skleněné lahvičky, „jak by z Pürstlinka vyváželi? Vždyť se tam teprve staví silnice. Hý!“

Mladý muž došel, kde silnice příkře spadá do Máderského údolí. Rozhled je tu čarokrásný na tři strany, ale ach! tenkrát byl smutný. Les, který trojí údolí vroubil, na přemnohých místech prořídl, ba zmizel, a na jiných rezavé skvrny, z tmavé zeleni vystupující, tklivou, zdrcující mluvily řečí. Kůrovec brouk řádil; čeho strašná vichřice ušetřila, dravý hmyz za oběť sobě žádal. Vývratův byly miliony, a přece lidé nestačili káceti stížené nákazou stromy.

Na sterých místech všude po širých hvozdech hořely ve dne v noci ohně, požírající oloupanou kůru smrků… Mladý muž jda cestou všude viděl kroužící se dým, a čím dále do staré Šumavy vnikal, tím hrozněji, zoufaleji šklebila se na něho záhuba staletých hvozdů. Na místě, kde stál, dosť jí oko přehledlo — ale co to bylo proti hrůzám uvnitř široširých revírů!

Čelo jeho se zakabonilo, hlava k prsům sklesla.

Sešel se svahu, přešel most přes Müllerský potok, obešel syčící, ječící pily a zdlouhavě stoupal po kamenných schodech vedoucích na násep před hospodou u tří sluk.

A jak náspu došel, klobouk sňal, pot s čela si utíraje, vystoupila ze dveří známá nám postava Bártovcova. Filipskohuťský příručí, jak příchozího spatřil, spráskl (...)

(......)