Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

II.

Tak to vypadalo, když smrt si přišla pro předchůdce Kořánova. Odvezli ho po krkolomných cestách na starý hřbitov Rehberský, a po krátkém čase Kořánem mezera se vyplnila.

Od té doby pro Vavrucha nastal jiný život; pan revírník žádal, čeho v službě nutno, sám nejen pilně dohlížel, ale kde třeba bylo, sám ruky přikládal. Kolonie čtyř dřevorubců o dva rozmnožena; v čas plavení dřev deset až dvanáct lidí přivoláno z Dlouhé Vsi, z Bučin a z Fürstenhutu. Za to, aniž kdo byl přetížen, práce šla, jen lítala. Že ani správa panská špatně nepochodila, jest patrno: tehda ještě ve dne v noci zněly píly Máderských závodů na resonanční prkénka. Tam plavily se staleté kmeny pralesa, kteréž jedině se hodí, protože vlákno dlouhověkým vzrůstem nad jiné jest husté.

Revírník Kořán byl vůbec člověk hodný, měkkého srdce. Zvěděl o minulých bojích svého hajného, kdysi rozhovořil se s ním v příčině té.

„Vy jste na ně chodil jako na čekání?“

„Bylo třeba — při prvním jsem se jen hájil.“

„Ale ostatní?“

„Šli se pomstit, musel jsem je předcházeti.“

„A kolik jest jich — —?“

Revírník jako by se bál domluviti, zatajil slovo. Vavruch nevrle hlavou potřásl, povznesl na okamžik pichlavé své oko, ale hned je zase sklopil a děl skoro šeptem:

„Což já vím! několik jich tam leží!“ Máchnul rukou směrem k Plattenhausenu. — „Vždyť mne honili jako zajíce v kotli… dvakrát mne poranili… co s nimi?“ dodal po drahné chvíli.

Revírník se zamyslil; mlčky se bral podle hajného. Čtvrt hodiny snad uběhlo, nežli opět počal mluviti.

„Člověče — máte přece hroznou vinu na svědomí, necítíte toho? Což pak jest člověk lítá šelma lesní? Nemluvte mi, že to byli pytláci, kteří vám ničili zvěř. Sto srnců nevyváží jednoho lidského života! Pokud se vám kdo protivil se zbraní v rukou, hledaje vašeho bezživotí, byl jste v právu, a já bych jinak nejednal. Stejnou jest vaší povinností hájiti majetku toho, kdož vám dává chléb. Stíhati však člověka, plaziti se za ním z úkrytu do úkrytu, úklady mu strojiti, třeba byl zločinec sám, to je vražda, sprostá, úkladná vražda! Toho jste nevěděl?“

Vavruch se mračil jako zubr lesní. „Pan revírník velel, abych očistil vzduch,“ zabroukal; „každým dnem skoro mi hrozil ztrátou služby.“

„Já pak vám všeliké takové počínání zapovídám,“ pravil nový revírník, na každé slovo důraz klada. „Slyšíte, já vám to zapovídám, a stane-li se co podobného, sám vás odevzdám soudu.“

Jaktěživ takové řeči Vavruch neslýchal. Vytřeštěným hledem patřil na představeného svého.

„Snadno se stane, co pan revírník poroučí,“ odvětil; „tím snáze, že žádný už se sem neodvažuje.“

„Ať jest tomu jakkoli, slyšel jste, co jsem vám pravil. Pokání za to, co jste učinil, vás jediného se týká, do toho mi nic není.“

Starý hněv a vzdor ovládl duši hajného. Možná, že vlastní svědomí trpce se ozvalo, tak trpce, že za hořkost myšlének na ty nevražil, od nichž mu přicházela.

„Pan revírník toho pronárodu nezná,“ bručel do vousů, „toť největší lotři na zemi, suroví divoši. (...)

(......)