Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III.

Pan revírník neměl snad chuti tráviti o samotě i druhou zimu v prostranné své myslivně; znudilo jej věčné vrčení kolovrátku staré hospodyně; naposlouchal se do syta povídání jejího. Přeletělo kratičké jaro, již i léto ke konci se chýlilo; byla tu druhá polovice srpna. Mrazíky padaly, pokrývajíce bílým jitřním jíním trávu luční i všelikou nať a kapradinu v lesních světlinách. Ve světnicích počalo se topiti.

Tu přistoupila jednoho rána hospodyně k panu revírníkovi, když právě k odchodu se měl, a dle zvyku svého se tázala: „Kdy se vrátí milostpán? Co mu mám přistrojiti?“

„Dnes ničeho. Jděte pro Jogla, ať mi vezme kufřík. Půjdu do Kvildy; odtamtud pojedu do Vimberka a pak dále. Budu se ženiti, za dvě neděle se vrátím; hezky mi všecko do pořádku dejte, všecko ať se leskne, slyšíte?“

Stará tu stála jako přimrazena. Taková novina, a slovem se před tím nezmínil. Slzy jí vyhrkly ze starých, dobrých očí.

„Svatá ty Neposkvrněná! Ženit se bude milostpán?…“

„Nebojte se, milá Nany — vy tu zůstanete a povedete hospodářství jako dříve. Vždyť uvidíte: je to hotové dítě.“

Stará si zástěrou oči utřela: „Toť! toť! co pak by si tu počala? Je z kraje; u nás je to jinaké. Boží požehnání, milostpane! Však stará Nany jí všecko ukáže — matkou jí budu, mé zlaté! A to jsem ráda. že milostpán se ožení! Kdež pak by tu sám vydržel? Nebožtík milostpán, Bože, ten byl bručivý a divný! Není divu! Dvacet let tu žíti jako vdovec!“

Revírník zastavil stavidla její výmluvnosti, vpadnuv jí do řeči: „Dobře, dobře, děkuji Nany! Teď však ještě něco. Pozejtří přijde mládenec, uchystejte mu pokojík v prvním patře a dobře se oň postarejte, aby mu ničeho nechybělo. Ten mládenec tu zůstane; práce je více, sám na ni nestačím. Tak, a teď s Bohem, Nany! Pošlete mi Jogla k hajnému, budu tam na něj čekat.“

Revírník ubíral se k hajnému, by mu leccos nařídil. Nany tu stála hodnou chvíli, sama k sobě mluvila: „Můj ty Bože, ženit se bude! Dej mu Pánbůh všeho štěstí, takovému hodnému pánovi! Ale že mi to neřekl? Nu, on mnoho řečí nenadělá, už je takový. Mladou paní přivede! Jen ať se jí nestýská u nás! Je to tu divný život pro mladou paní a dle všeho ještě k tomu pro paní z města…“

Třetího dne přišel ohlášený mládenec; doprovázel ho člověk, nesoucí mu kufřík sotva větší, než jaký revírník s sebou vzal. Mladík jako květ, dvacet a málo let smálo se z růžových lící, z jasných očí. Co si as myslil, stanuv na prahu myslivny, odkud celé údolí přehledl až k šedému Luznému, na jehož rozrytou bělavou hlavu padaly paprsky odpoledního slunce? Nevím, ale soudím, že myšlénky jeho byly podobné jako moje, když jsem se poprvé v té odloučenosti ocitl: Svět obmezený, malý — ale svět pro sebe! Snad si také řekl: „Jsem nyní jedním z obyvatelů toho světa; po jaký čas jím budu? co mi uštědří? čeho se dožiju?“

Přivítala ho stará hospodyně; řeč její rozproudila se jako bystřiny po přívalu. Málo čemu asi porozuměl; poslala ho sem ústřední správa z Kornouz nebo z Lounska; co živ Šumavy (...)

(......)