Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IV.

Pěšky přišel z Mádru pan revírník i s mladou paničkou; kde se vzali, tu se vzali, jednoho večera tu byli. Krásný zářijový den; buky se rděly, javory žloutly, taková krása barev, že ani vesna takové neskýtala. Panička droboučká, hezoučká — ostrou chůzí tvářičky jí plály, modrý závoj večerním větříkem vlál, pod ním zlaté kučery na bílé čílko spadaly. Lehkým, pružným krokem kráčela podle obrovitého manžela, tu na jeho rámě se věsíc, hned zas je pouštějíc, aby bílé ručky v udivení sepíti mohla: „To je krása, jak živa jsem té lepoty neviděla!“ I smála se blahem, ručkama tleskala. On podle ní jako dub podle keře růžového, vážný a klidný, jak se na něj slušelo, a přece nevýslovné štěstí zářilo mu z oka, kolem usmívajících se rtů pohrávalo. „Jen když se ti zde líbí, Zdeničko, můj andílku!“ — i hladil jí ručku, jak otec malé dcerušce.

Zočila příchozí stará Nany, přiběhla jim vstříc na starých nohou; jako paprsky podzimního slunečka přeletělo jí světlo přes vrásky vetchých tváří.

„Vítám pana revírníka!“ volala, „mého zlatého pána; vítám mladou paničku!“ Hluboce se po svém klonila, ruce mladé paní uchopila a srdečně zlíbala. „Všecko jsem připravila, ustrojila, krajkové záclony zavěsila — hotový ráj, ta ložnice — modrá umyvadla, zlatem vroubená — to je krása! Jen aby se tu naší milostivé paničce dobře zalíbilo. Bože ty můj! taková panička z kraje, kde všecko tak pěkné, nebude se jí tu stýskat?…“

Ohromný proud řeči její jako vlny Otavy rozlil se, a revírník dobráckým svým způsobem marně se pokoušel zastaviti jej. Konec dlouhé řeči byl, že mladý pán statně a vydatně jí byl na ruku.

„Nu, což je s panem příručím?“ tázal se revírník, dostav se konečně k slovu.

„Přišel nedávno domů,“ odpověděla, „zavolám ho.“

Nebylo třeba, mládenec v tom se objevil, pěkně přistrojen. Revírník šel mu v ústrety, obě ruce mu podávaje: „To mě těší, to jsem rád!“ — a své choti pravil: „To je pan Karel Svijanský, který tu bude sdíleti naši samotu.“

Mladík se uklonil paničce, která mu přívětivě ruku podala. Revírník pak opět k němu se obrátil: „Těší mě dvojnásobně, že vás tu mám; teprve nedávno jsem zvěděl, že jste synem mého drahého přítele z mladých let, Prokopa Svijanského z Citolib. Služba u nás je zlá, a přece blahoslavená, možno-li ji konati — nejhorší je nuda, když zavládne. Nu, všeho do konce: i tuto zkoušku přečkáte, a my se postaráme, abychom vám pobyt v těchto lesích co možná příjemným učinili — viď, Zdeničko?“

Mladá paní přisvědčila, a revírník opět tiskl ruce mladému svému podřízenému.

Vstoupili do průjezdu; všude zelená chvoj, různobarvé stuhy; co nejlépe mohli, vše okrášlili, aby novomanžely důstojně uvítali; revírník i mladá paní hluboce byli dojati tou pozorností. Když hospodyní jsouce vedeni celý dům a novou úpravu si prohlíželi, nastal venku divý hon dvou kluků drvařů za kuřaty, jichžto žalostné krákorání svědčilo, že jim jde o krky.

„To bude večeře!“ ujišťovala stará; „už jsem klukům nařídila: jak přijdou páni, pochytáte (...)

(......)