Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

V.

Polovice října minula. Lítaly mraky přes hory a lesy, mraky šedé, nízko se plazící; tu spustily drobný, pronikavý déšť, tu opět husté vločky sněhu, který se ke všem předmětům lípnul. Bouře větrové šly, steré budíce zvuky ve spících lesích; odehnaly mraky, přihnaly mlhy — zahnaly mlhy, přihnaly mraky. Špinavé pološero zastřelo všechen kraj, mrtvé šero, které jako příšerná můra na mysl lehá. Zrak líně bloudí po všem míru, prsa těžce dýšou. Když pak čirá noc rozestře peruti své, tu oživne bahno vpravo vlevo pod myslivnou: skučí vítr, vrzají kmeny, šumí větve píseň svou, a drobné husté klečí šelestí skoro kovovými zvuky. A z půdy vyráží plamen za plamenem, bludičky modravé, žlutavé, utkávají se v noční svůj ples, vysoko vzplanou, zaniknou vírem, zase pohasínají a zase vzplanou. Kam oko patří, všude, bez konce, bez začátku míhají se tyto příšerné ohně, a vichr k tanci hudbu jim skládá.

Paní Zdena stála na vysokém náspu a zadívala se v noční ten rej, jejž poprvé viděla. Hrůza ji mladou obcházela, a přece od toho divadla rozloučiti se nemohla. Stará hospodyně již jí o něm povídala: samé dušičky bludné, které v onom světě klidu nenašly. Och, ten les je veliký hrob od nepaměti! — tak as stará mluvila, — co tu lidí pohynulo, co se ví a co se neví! Každý rok deset, dvacet obětí. Ten zmrzne, onen zbloudí, a hlad i únava uspí ho ve věčný sen, zase jiného zachvátí padající dřevo; čtvrtého omámí, obloudí příšery hvozdu, tak že padá za oběť číhajícím potměšilým vodám a bahnům lesním. A co je těch, kteří vespolek se potírají, lesníci a pytláci, podloudníci a finanční strážníci… A všecky ty duše, jako by slovo k sněmu si daly, ob čas se scházejí na jednom místě a tam zavedou si rej.

Těch řečí všech pamětliva mladá paní tu stála a v tanec záhadných ohňů pohlížela. Chladno bylo, sychravý vítr hustými kučerami pohrával; přejel ji mráz, těsněji se zahalila v teplý vlněný šál. O čem přemítala, jaké představy nevídané divadlo v duši její budilo, kdož by nám pověděl? Manžel nebyl doma, v záležitostech služby bylo mu jíti do Štubenbachu a posud se nevrátil, ač už dávno ho čekala. Pojal ji strach; snad se mu něco přihodilo, ale co? O pytlácích dávno už slyšet nebylo, hajný Vavruch podle všeho z kořene tu čeládku vyvrátil; tak aspoň hospodyně jí řekla. Manžel ovšem, když se ho tázala, odpověděti se vyhýbal. „Toť jsou věci pohřbené,“ řekl jí, „lépe o nich nemluviti.“ Ale hospodyně také povídala o lstivých obludách lesních. Mladá paní pověrčivou nebyla, nikdy strašidla a příšery neplnily obraznosti její, ale dnes — což to nejsou hotové příšery tam dole? Kdož ví, zda na tom přec něco není — proč by lidé tak na tom stáli, kdyby ledaco nebyli viděli?

Zašustil za ní krok, lekla se, div nevykřikla. Stál za ní mládenec. „To vy, pane Svijanský?“

„Odpusťte, milostpaní, ale je zde syrovo a chladno; bylo by snad lépe, kdybyste se vrátila domů.“

„Hleďte, hleďte,“ pravila, nedbajíc na řeč jeho a prstem ukazujíc dolů k močálu.

„Světélka bludná,“ odvětil, (...)

(......)