Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VII.

V Pürstlinku všecko se vrátilo do starých, obvyklých kolejí. Se Špicberského smyku sjížděly jako by se nic nebylo stalo. Bylo tam živo i hlučno, až poslední kláda, poslední poleno dole se ocitly. Pak nastalo vláčení trámů do Mádru a k nádržkám, práce k nevypsání těžká, namáhavá. Snad bylo dobře, že pohoda nepotrvala; přišly nové sněhy, nové chumelice, nové tmy a mlhy, které všecku práci přetrhly, k dlouhé nečinnosti odsuzovaly; tak střídaly se doby svízelův i nudy.

A jako venku mlha i sluneční svit, déšť i mráz, mrtvé ticho i burácení větru se střídaly, tak i v srdcích těch, jež osud postavil v odlehlé tyto končiny, jinému urvav je světu, bouře touhy s mrtvou střídaly se skleslostí.

Příručí nanovo se vrátil k úmyslu svému povznésti, poněkud vzdělati prosté děvče, dítko lesů těch. Pohněvali se, opět se smířili. Na mladou paní v myslivně opět a opět přicházely černé myšlénky, touha po domově a jiném životě. Masopust! Bože, jak bývalo v Budějovicích! Maminka obskakovala, stužku, květinku připínala, aby Zdenička byla hezká. Parketovaný sál, samé světlo. — „Až já budu zahradnicí, salátu ti dám —“ jak jí zněl v uších, ten třasák. Hlouposti! vždyť už není tak mladá. — Ale maminku kdyby tu měla, aby jí povídala, jen den kdyby ji tu měla, jen hodinku! Pořád ta stará Nany, která, když nemluví o krávách a vepřích naplňuje fantasii její nesmyslným povídáním o strašidlech lesních, vzpomínáním na všecky nehody a neštěstí, které po čas jejího života a sto let před jejím narozením se udály v široširých lesích, jak českých tak bavorských. Nemohla si pomoci, hrozná tesknota na ni chodila, tak že plakala, až ji oči pálily.

Když pak viděl manžel její uplakané oči, zarosené řasy, neušlo jí, jak velice se rmoutí. Tak dobrý, srdečný, šlechetný byl, a tak krásný v mužné své síle! Měla ho ráda, ó, velmi ráda, o tom v pochybnostech nebyla. Vzpomněla si na své družky, které se před ní provdaly. Tu byla Stáza Kovářovic — vzala si aktuára. Fuj! Tenký jako provázek, suchý jako šindel, na lících několik chloupků, které bez ustání přičesával. Pak tu byla Márinka Kostecká. Ta udělala štěstí! Dostala trojnásobného domácího pána, tlustého jako sud, ač mu bylo teprve třicet let. Ten člověk patrně odříkával denně od rána do večera litanii: Vepřovou pečeni! Skopovou kýtu! Martinskou husu! Paštiku z husích jater! vyslyš nás! Od prázdného žaludku! — od sklenice čerstvé vody, vysvoboď nás Pane! atd. A což teprve Amálka doktorovic, tak hezké děvče, a takového komedianta si vzala, toho Bečváříka kupce, který myslel, že má ukrutného ducha, a samé hlouposti mluvil, jako tlampač o selských veselkách. Jak by jí všecky ty záviděly, kdyby ji viděly po boku jejího manžela, takhle na náměstí pod loubím nebo v městském sadu. To by přec nebyla hříšná pýcha, kdyby se jím pochlubila. To je to! Není-li to k zoufání, že žádná, žádná neví, jak je krásný a statný?

Ale ještě něco tou hlavičkou se vrtělo. Příroda nadarmo nevštípila v srdce ženám touhu po maminkování; (...)

(......)