Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

VIII.

Večer červnový. Vzduch silně se ochladil po značném vedru, ač jasno bylo a slunce pořád ještě na nebi plálo, jako by rozloučiti se nemohlo se Špicberkem, přes jehož ostré, hrotu se podobající témě paprsky jeho se rozlily, tak že vrch zaplápolal, jako by podzemní sopečná výheň z něho šlehala. Stromy podle cesty vedoucí do Mádru v černý zahalily ji stín, a kam jen stín ten dosáhl, země jako by ledový chlad dýchala. Žádný kvítek, ani sebe menší a skromnější, nevroubil cesty té, jen vysoká lesní tráva, vřes, mech a černé jahodiny. Kde blíž Pürstlinské myslivny ona cesta z lesa vystupuje, otvíral se pohled na Luzný; západní svahy jeho rozčeřovalo večerní slunko, zlatem polivši temnou čerň smrků i jasnou zeleň vtroušených do nich buků a javorů; na severních, k Pürstlinku obrácených stráních všude se bělal ještě sníh.

Dva mužové setkali se na místě, odkud rozhled na velebnou tu horu se otvíral a kde strmá pěšinka od cesty směrem k myslivně odbočovala. Jednoho známe: Karla Svijanského. Druhý byl dle obleku též myslivecký příručí, ač byl značně starší. Prostřední postava, bledý, trochu naduřelý obličej, řídkým plavým vousem vroubený, z jehož rámce vystupoval silný, tupý nos, jako rubín se lesknoucí. Z malých, jasně modrých oček, které nepokojně sem tam těkaly pod nabubřelými, bezřasými víčky, smál se jakýs šibeniční humor. Ošumělý, všecek blátem pokálený šedý, zeleně vyložený oblek nesvědčil o zvláště pedantické povaze vlastníkově.

Svijanský vida, že muž tento, s nímž ještě nikdy se nebyl setkal, k němu se béře, zastavil se. Muž bez okolků ho oslovil.

„To jste vy bez pochyby ten podivínský samotář, který se tu skoro před rokem ulebedil, aniž se mu vidělo ohlednouti se po svých kamarádech. Že jste Svijanský, co?… Servus!“

Podal poněkud zaraženému svou pravici, ani odpovědi nečekaje; sňal trochu klobouk na čtyři facky, jehož stuhy a roztřepané šňůry a třapce ve všech barvách hrály; i objevilo se lysé čelo a pořádná pleš, řídkým, kraťounce přistřiženým vlasem vroubené.

„Představuji se vám, kollego,“ pokračoval v řeči své; „jsem Kozma Bártovec, příručí z Hutí Filipových, váš pokorný sluha.“

„Těší mě. —“

„Dobře, dobře… ale pochybuji. Kdybyste té touhy po mně polovici, ba co dím, stý díl měl, jako já po vás, dávno bychom se byli sešli. Nu, nepřišel jste ke mně, ani do společného našeho dostaveníčka do Mádru, ke třem slukám — i řekl jsem sobě: Kozmo, podíváš se na něj a přesvědčíš se, zda kouše; snad se nepohněvá, oslovím-li ho; a pohněvá-li se, jakáž pomoc!“

Dobrácký tón, jímž slova ta pronesena byla, jakási nelíčená prostodušnost, která z celého zjevu tohoto človíčka zírala, při vší jeho ošumělosti a zanedbanosti, zamlouvaly se Svijanskému. Potřásl podávanou mu pravicí a trochu rozpačitě řekl: „Víte, člověk se odtud hnouti nemůže; v zimě jsme byli zasněženi, a teď plno díla; člověk odvykne — však přijdu…“

„Třesky plesky,“ odvětil nový jeho známý, „však my víme, proč jste nepřišel. Máme také svou policii a jsme o všem (...)

(......)