Karel Klostermann

ZE SVĚTA LESNÍCH SAMOT
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

IX.

Jitro červencové, plné krásy. Luzný se leskl ve vší své nádheře. Zlatá, růžově a fialově vroubená zař rozlila se po šedobílé jeho hlavě; proudy světla a purpurové stíny střídaly se, plynuly do sebe a odrážely se od sebe po svazích mohutné hory. Nade vším tím čistý blankyt, žádným mrakem nekalený; tu a tam vystupovaly z lesů a vznášely se k nebi bílé páry, které pokrouživše lehkým letem, ztrácely se v modrém étheru.

Na náspu myslivny stál revírník, panička jeho i Svijanský, prví dva v cestovním úboru; opodál držel se jakýs dřevorubec a žena jeho, nesouce oba na zádech i v rukou rozličná, různě objemná zavazadla.

Panička radostí jen zářila: „Ty jsi zlatý, dobrý mužíček! Však ti to vynahradím… Ta radost! Jak se podiví moje mamička — ani netuší, že za dva dni mne uhlídá! A k tomu ty se mnou, můj drahý! Škoda, že jen tak na krátko bude ti lze pobyti. Ale já, to ti povídám, celé čtyři neděle tam zůstanu, ani den ti neodpustím, mužíčku! Viď, že nezazlíš?… Vždyť jsem jí skoro rok neviděla, mé zlaté stařičké!“

„Měl bych se skoro hněvat, Zdeničko, že tak ráda svůj nynější krb opouštíš,“ usmál se revírník; „podle všeho matka je ti přece nad muže dražší; což se ti tu tak hrozně stýská?“

„Ach, odpusť — vždyť jdu k matičce, a ty jdeš se mnou; vždyť tě neopouštím… Bože, ty čtyři neděle rychle utekou.“

Revírník obrátil se k Svijanskému: „Že nejde Vavruch! Prosím vás, skočte se podívat za domky, zda ho neviděti. Vždyť jsem mu přece řekl, aby ráno neodcházel, a on přes to před svítáním —“

Svijanský chtěl uposlechnouti, v tom však objevil se hajný na pěšince k Plattenhausenu vedoucí.

„Kde pak vás kozel nosí?“ zvolal revírník.

Vavruch, zamračený jako noc, neodpověděl, dokud nestanul před revírníkem; pak zdlouhavě, dle svého způsobu, jal se referovati:

„Není to jinaké, pane revírníku. Zwiehofler Luizl, bestie, ze Schönbrunna,“ — ukázal prstem směrem k bavorské zemi — „hm, tátu jsem…“ — máchnul rukou a ukázal směrem k Plattenhausenu. — „Syn a táta, jedna krev, čert mu nedá. Tak tedy toho srnce, jehož předevčírem vyvrhli v lese, to on, ten dareba! Však jsem to věděl, že to nastane zas, jakmile ti chlapi se dovědí, že pan revírník nechce, abych… Šel jsem podle stopy, chlap na levou nohu drobet napadá — to se pozná v rašelině.“

„To už jste včera řekl; teď však povězte, kde jste dnes ráno chodil?“

„Stojím o půl čtvrté před hajnicí a přemýšlím. V tom přijde Schecken-Sepp z Mádru, kývne na mne a povídá: ‚Vavruchu, tiše! sem pojď a slyš; je to divná věc.‘“ — Vavruch se ohledl; když viděl Nany, zarazil a dodal tiše: „Před tou starou nic, vyžvaní všecko.“

Revírník poodešel s ním, aby nikdo neslyšel.

„Tak tedy, Schecken-Sepp povídá: ‚Vavruchu, posýlá mě sem pan Malý z Podroklaní. Mezi pastevci je revoluce: včera v noci ukradli Bavoráci v Gayerruckém lese sedm kusů skotu. My jsme si prohlédli stopy, a jednu znám! Zwiehofler Luizl, belhavý holomek!… Ale Vavruchu‘ — povídá dále — ‚co při tom divného, tuhle pojď za mnou a viz — (...)

(......)