Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 10

Mé důvěrné sblížení s Vlkem Larsenem pokračuje – možno-li ovšem nazvat důvěrnosti takové vztahy, jaké existují mezi pánem a sluhou, nebo spíš mezi králem a jeho šaškem. Má mě za pouhou hračku a necení si mě o nic víc, než si dítě cení hračky. Mám za úkol bavit, a dokud bavím, všecko je v pořádku; jakmile však se začne nudit nebo ho posedne zlý rozmar, ihned jsem vyhnán od stolu v kajutě do kuchyně, a přitom jsem ještě šťasten, vyváznu-li živ a se zdravými údy.

Pomalu začínám chápat osamělou tesknotu toho člověka. Na palubě není človíčka, který by k němu necítil nenávist nebo se ho nebál, a právě tak tu není nikdo, kým by on neopovrhoval. Připadá mi jako člověk stravovaný svou vlastní nesmírnou silou, která, jak se zdá, nikdy nedovedla najít vhodné vyjádření v práci. Vede se mu jako Satanovi, kdyby ten hrdý duch byl vyhnán do společnosti bezduchých, užvaněných přízraků.

Tato osamělost je již sama o sobě dosti zlá, aby však byla ještě horší, Vlk Larsen je mučen také tou prvopočáteční melancholičností rasy. Jak ho poznávám, dovedu se už dívat na staré skandinávské mythy s jasnějším pochopením.

Ti divoši bílé pleti a plavých vlasů, kteří vytvořili onen hrůzný panteon, byli z téže tkáně jako on. Lehkomyslnost latinských milovníků smíchu v něm ani částečkou neuvízla. Směje-li se přece, činí tak z pocitu v podstatě zuřivého. Směje se však velmi zřídka; příliš často je smutný. A je to smutek tak hluboký jako ty kořeny rasy. Pouhé rasové dědictví je tento smutek, který učinil tu rasu střízlivou, čistotnou a fanaticky mravnou a který v pozdějších souvislostech, aspoň u Angličanů, vyvrcholil v reformované církvi a ve věčném společenském strachu, „co tomu řekne sousedstvo“.

V reálné skutečnosti z této melancholičnosti vždy nejvíc ulevovalo náboženství, a to ve svých přísnějších formách. Jenže výhody takového náboženství jsou Vlku Larsenovi odepřeny. Nedovolí mu to jeho hrubý materialismus. Tak potom, když naň dolehne skličující těžkomyslnost, může se jen zachovat jako všichni čerti. Kdyby nebyl mužem tak strašným, mohl bych ho někdy i litovat, jako na příklad ráno před třemi dny, když jsem nesl do jeho pokoje čerstvou vodu a nečekaně jsem ho tam přistihl. Neviděl mě. Hlavu svíral v dlaních a ramena se mu křečovitě zdvihala, jako by vzlykal. Vypadal, jako by ho mučil mocný zármutek. Jak jsem tiše odcházel, slyšel jsem ještě jeho stony: „Bože můj! Bože! Bože!“ Nebylo to vzývání boha; pouhé citoslovce to bylo, ale vycházelo z hloubi duše.

U oběda se ptal lovců, nemá-li někdo prostředek proti bolesti hlavy, a odpoledne přes všechnu svou sílu byl napůl osleplý a potácel se po kajutě.

„V životě jsem nestonal, Humpe,“ říkal mi, když jsem ho vedl do jeho pokoje. „Ani mě nikdy hlava nebolela, kromě těch několika chvil, když se hojila, jak byla tehdy na patnáct centimetrů rozražena o železnou hranu vratidla.“

Ta oslepivá bolest hlavy ho držela tři dny a trpěl přitom, jako trpí (...)

(......)