Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 15

Za mnohých kleteb a četných stonů se začínali námořníci pod žebříkem stavět na nohy.

„Rozsviťte někdo lampu, mám vyvrtnutej palec,“ promluvil jeden. Byl to Parsons, snědý, mrzoutský chlap, kormidelník z člunu lovce Standishe, v němž byl Harrison veslařem.

„Najdeš ji dole u hran, kutálí se někde,“ radil Leach, usedaje na okraj kavalce, na němž jsem se skrýval. Následovalo tápavé hledání, škrtání zápalek a nakonec lodní lampa vzplála matně a čadivě a přízračné světlo odhalilo muže, přecházející tu bosýma nohama a ošetřující své rány a modřiny. Ufty-Ufty vzal za Parsonsův palec, prudce zaň zatáhl a srovnal jej zpět do kloubu. Všiml jsem si přitom, že Kanaka má klouby rukou po celé šíři odřené na kost. Ukazoval je, zubil se a svítil bělostnými zuby, vykládal, že si toto zranění způsobil mohutnou ranou do Larsenových úst.

„Tak tos byl ty, koukněme se, ty žebroto černá, ty?“ ptal se bojovně Kelly, Američan irského původu, dokař, který konal svou první plavbu na širé moře a byl veslařem v Kerfootově člunu.

Jak vyslovil onu otázku, vyplivl plná ústa krve a zvyrážených zubů a naklonil se rozkohoutěnou tváří k Ufty-Uftymu. Kanaka uskočil k svému lůžku a skokem se vracel, mávaje dlouhým nožem.

„Krucifix, nechte toho, už se mi z vás dělá špatně,“ zakročoval Leach. Zřejmě měl tady v kotcích přes své mládí a nezkušenost hlavní slovo. „Vodtáhni, Kelly. Uftyho nech bejt. Jak měl, sakra, v tý tmě poznat, že jsi to ty?“

Kelly cosi zamumlal a ustoupil, Kanaka zableskl bílými zuby ve vděčném úsměvu. Byl to krásný člověk, v pěkných tvarech jeho těla bylo takřka cosi ženského a z velikánských očí mu vyzařovala snivost a laskavost, která se zdála v rozporu s pověsti muže usilovných činů, jíž si zaslouženě dobyl. „Jak se nám jen mohl vyrvat?“ tázal se Johnson.

Seděl na hraně kavalce a z celé jeho zhroucené postavy vzcházel dojem naprosté sklíčenosti a beznaděje. Po velikém úsilí ve rvačce stále ještě zprudka oddechoval. Košili mu v tahanici beze zbytku servali s těla a krev z rozťaté tváře mu stékala po obnažené hrudi, táhla se rudou čárou až na stehno a skapávala na podlahu.

„Protože je to sám ďábel, jak už jsem ti říkal stokrát,“ odpověděl mu Leach; nato vyskočil na nohy a zuřil nad svým zklamáním se slzami v očích.

„A ani jeden z vás nedoved podat nůž!“ naříkal stísněně. Ale ostatní mužstvo již propadalo náhlé bázni z následků, které na ně dolehnou, a nedbali ho.

„Jak by mohl vědět, co kdo dělal?“ vyslovil to Kelly otázkou a při dalších slovech se rozhlížel okolo sebe vražedným pohledem – „leda by někdo z nás dělal žalobníčka.“

„Jak by moh vědět! Hned jak nás ráno zmerčí,“ odpovídal mu Parsons. „Na tebe mu stačí kouknout akorát jednou.“

„Řekni mu, že si paluba nadskočila a vyrazila ti zuby,“ posmíval se Louis. Byl jediný, kdo vůbec nevstal z kavalce, a zářil teď radostí, že nemá žádných modřin, které by prozrazovaly jeho účast v tom nočním díle. „Jen počkejte, jak vás (...)

(......)