Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 22

Vytušil jsem, oč jde, jakmile ke mně přišla. Deset minut jsem ji viděl zabranou do vážného hovoru s inženýrem a nyní jsem jí dal gestem na srozuměnou, aby mlčela, a odvedl jsem ji z doslechu muže u kola. Obličej měla bledý, ale plný rozhodnosti; veliké oči, zvětšené ještě výrazem odhodlání, hleděly pronikavě do mých. Byl jsem divně plachý a bázeň mě naplňovala, neboť přicházela prozkoumat duši Humphreyho Van Weydena a Humphrey Van Weyden neměl, nač by byl od svého vstupu na Přízrak nějak zvlášť hrdý.

Přešli jsme spolu až k okraji zvýšené zádi. Tam se obrátila a postavila se mi tváří v tvář. Rozhlédl jsem se, není-li někdo v doslechu.

„Přála jste si něco?“ zeptal jsem se šetrně; ale výraz odhodlání se v její tváři nemírnil.

„Jsem ochotna uznat,“ začala, „že ošklivá příhoda dnešního rána byla způsobena větším dílem nešťastnou náhodou; mluvila jsem však teď právě s panem Haskinsem. Pověděl mi, že včera, když jsme byli zachráněni, právě když jsem byla dole v kajutě, byli dva muži utopeni, úmyslně utopeni – zavražděni.“

Hlas jí zněl utajenou otázkou a tvářila se, jako by mě obviňovala, jako bych já tím byl vinen, nebo přinejmenším spoluvinen.

„Vaše informace je naprosto správná,“ odpověděl jsem. „Ti dva námořníci byli zavražděni.'`

„A vy jste to připustil!“ vykřikla.

„Dalo by se to správněji vyjádřit tak, že jsem nebyl s to vraždě zabránit,“ odpověděl jsem, stále ještě šetrně a mírně.

„Ale pokusil jste se tomu zabránit?“ Zdůraznila slovo „pokusil“ a hlas měla maličko zabarvený jakoby doprošováním.

„Ó, vždy vy jste se nepokusil,“ mluvila rychle dál, když mou odpověď vytušila. „Ale proč jste se nepokusil?“

Pokrčil jsem rameny. „Nesmíte zapomínat, slečno Brewsterová, že jste v tomto malém světě nováčkem, že dosud nemůžete chápat zákony, jimiž se tento svět řídí. Přinesla jste si některé krásné představy o lidskosti, mužnosti, chování a tak dále; tady však se přesvědčíte, že jsou to představy mylné. Já jsem se o tom přesvědčil,“ dodal jsem s bezděčným povzdechem.

Zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Co byste mi tedy radila?“ tázal jsem se. „Měl jsem snad popadnout nůž nebo pistoli nebo sekyru a toho člověka zabít?“

Ucouvla zaleknutě. „Ne, to ne!“

„Tak co jsem měl dělat? Sám se zabít?“

„Vyjadřujete se v čistě materialistických termínech,“ namítala. „Je přece ještě také cosi, čemu říkáme mravní odvaha, a tato mravní odvaha nezůstává nikdy bez účinku.“

„Tak tedy,“ usmál jsem se, „radíte mi, abych nezabíjel ani jeho, ani sebe, ale nechal se prostě zabít.“ Zvedl jsem ruku, když se chystala promluvit. „Neboť na tomto našem malém plovoucím světě nemá mravní odvaha žádnou cenu. Leach, jeden z těch dvou zavražděných námořníků, byl nadán mravní odvahou v nezvykle bohaté míře. Právě tak ten druhý, Johnson. Nejenže jim odvaha ani v nejmenším neprospěla, ale právě ona je zahubila. A právě tak by to dopadlo se mnou, kdybych projevoval to málo mravní odvahy, kolik jí snad (...)

(......)