Jack London

MOŘSKÝ VLK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

KAPITOLA 8

Někdy pokládám Vlka Larsena pro jeho podivné nálady a vrtochy za šílence nebo aspoň za člověka zpola šíleného. Jindy opět ho uznávám za velkého člověka, za génia, který nedosáhl patřičného úspěchu. A konečně bývám také přesvědčen, že je dokonalým vzorem primitiva, narozeným o tisíce let nebo celých generací příliš pozdě, za tvora zcela nevhodného do našeho století vrcholící civilizace. Určitě je individualistu nejvyhraněnějšího typu. A nejen to, je také velice osamělý. K ostatním lidem na palubě škuneru nemá žádné rovnocenné vztahy. Jeho obrovská mužnost a duševní síla ho od všech oddělují jako zeď. Jsou mu spíš něčím jako dětmi, i ti hrubí lovci, a jako s dětmi s nimi jedná, záměrně sestupuje na jejich úroveň a hraje si s nimi asi tak, jak si člověk hrává se štěňaty. Nebo zas jindy je prozkoumává bezcitnou rukou anatoma, prohmatává jejich duševní postupy a vyšetřuje jejich duše, jako by se chtěl přesvědčit, z jaké tkáně jsou ty duše udělány.

Viděl jsem ho víc než dvacetkrát, jak u stolu urážel některého z lovců, dělal to s chladným a vyrovnaným pohledem, a přes všechno také s výrazem zájmu, vážil jejich skutky, odpovědi nebo drobná rozvzteklení se zvědavosti, která připadala mně, chápajícímu nezúčastněnému pozorovateli, takřka směšná. Co se jeho vlastních rozvzteklení týče, jsem už přesvědčen, že nejsou opravdová, že jsou to někdy pokusy, ale většinou je to jen jakási navyklá póza nebo vědomě zvolený způsob, jak se nejvhodněji chovat k svým bližním. Snad jen s jedinou výjimkou onoho případu s mrtvým důstojníkem, věřím, že jsem ho nikdy neviděl doopravdy rozzlobeného; a také si ani nepřeji vůbec ho někdy uvidět upřímně rozzuřeného tak, aby to probudilo všechnu jeho sílu.

Jako ukázku jeho rozmarů hodlám vypravovat, co potrefilo v kajutě Thomase Mugridge, a tím současně dokončit příběh, jehož jsem se již jednou nebo dvakrát dotkl. Jednoho dne po obědě, podávaném zde ve dvanáct hodin v poledne, dokončil jsem právě úklid kajuty, když vtom Vlk Larsen a Thomas Mugridge sestupovali dolů s paluby. Ačkoli kuchař měl svůj maličký pokojík s dveřmi do chodby kajuty, v kajutě samé si nesměl dovolit prodlévat, ani se tu ukazovat. Jen tudy dvakrát za den proběhl a mihl se vždy jako vyplašený duch.

„Tak vy teda dovedete hrát ,Nap‘,“ říkal Vlk Larsen potěšeně. „To mě mohlo napadnout, že Angličan to bude umět. Sám jsem se ,Nap‘ naučil na anglických lodích.“

Thomas Mugridge byl radostí bez sebe a žvanil jak hlupák, tak se radoval z kamarádění s kapitánem. Malicherné masky, jež si nasazoval, a jeho urputné úsilí o nenucené chování člověka zrozeného k důstojnému postavení v životě by bylo hnusné, kdyby nebylo tak neskonale směšné. Mou přítomnost vůbec nebral na vědomí, ačkoli jsem ochoten mu přiznat, že prostě nebyl schopen mě vidět. Bledé, vodnaté oči mu plavaly jako v líné letní stojaté vodě, jaké blažené vidiny však v nich mohl mít, to jsem si představit nedovedl.

„Přineste karty, (...)

(......)