Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 2
DOUPĚ

Dva dny se vlčice a Jednooký potulovali okolo indiánského tábora. Jednooký byl nesvůj a pln obav, ale jeho družku tábor lákal a stále se od něho nemohla odtrhnout. Když však jednoho jitra zahřměla vzduchem v jejich blízkosti rána z pušky a kulka se zaryla do stromu několik centimetrů Jednookému nad hlavou, neváhali už a vydali se na cestu dlouhým, pružným klusem, jímž se rychle vzdalovali na míle od nebezpečí.

Neběželi daleko, jen dva dny cesty. Vlčice stále naléhavěji potřebovala nalézt to, co hledala. Byla stále těžší a běhala jen pomalu. Jednou, když pronásledovala králíka, kterého by jindy snadno dostihla, vzdala se honby, ulehla a odpočívala. Jednooký k ní přiběhl; když se však něžně dotkl čenichem jejího krku, rychle a vztekle po něm chňapla, až se převalil na záda a směšným obratem se pokusil uniknout jejím zubům. Byla teď zlostnější než jindy; Jednooký byl naopak víc než kdy jindy trpělivý a starostlivý.

A potom našla, co hledala. Bylo to několik mil vzhůru proti proudu potoka, který v létě tekl do Mackenzie, ale nyní byl zamrzlý až na samé skalnaté dno – mrtvý proud zkamenělé běli od pramene až k ústí. Vlčice unaveně poklusávala o hodný kus za svým druhem, když tu narazila na vysoký, převislý jílovitý břeh. Odbočila a zaběhla k němu. Hlodavé vody z jarních bouří a tajícího sněhu podemlely břeh a v jednom místě vytvořily z úzké štěrbiny malou jeskyni.

Vlčice se zastavila v jejím ústí a bedlivě si prohlédla břeh. Běžela podle paty příkrého břehu na obě strany od jeskyně až tam, kde strmý sráz přecházel opět v mírnější svah. Potom se vrátila k jeskyni a vstoupila do jejího úzkého ústí. Neplazila se ani celý metr, pak se stěny rozestupovaly a strop zvyšoval, takže vytvářely okrouhlou komůrku, mající téměř dva metry v průměru. Mohla se v ní i postavit. Jeskyňka byla suchá a útulná. Vlčice ji pozorně a pečlivě prohlédla, zatím co Jednooký, jenž se vrátil, stál ve vchodu a trpělivě ji pozoroval. Svěsila hlavu, čenich mířil k zemi, jako by ukazoval na nějaký bod u samých nohou, a kolem tohoto bodu se několikrát otočila; pak s unaveným vzdechem, skoro zabručením, svinula se do klubíčka, natáhla nohy a položila hlavu směrem k východu. Jednooký se na ni s nastraženými, pozornými slechy usmál a proti světlu viděla, jak dobromyslně vrtí huňatým ocasem. Její špičaté slechy se s líným zastříháním na okamžik sklonily k hlavě, tlamu měla otevřenu a vyplazený jazyk jí pokojně visel dolů; a tím říkala, že je jí dobře a že je spokojena.

Jednooký měl hlad. Třebaže ležel u vchodu a spal, jeho spánek byl neklidný. Probouzel se a nastražoval slechy do jasného dne venku, kde se na něho třpytilo dubnové slunce. Když dřímal, vkrádal se mu do uší tichounký šepot skrytých pramínků proudící vody; budil se a napjatě naslouchal. Slunce se vrátilo a celý procitající Sever se mu ozýval. Život se probouzel. Ve vzduchu bylo tušení jara, tušení života rašícího pod sněhem, mízy stoupající do korun stromů, pupenů rozlamujících pouta (...)

(......)