Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 3
ŠEDÝ VLČEK

Lišil se od svých bratří a sester. Jejich srst již dávala tušit narezavělou barvu, kterou zdědili po matce; on jediný se v tom podobal otci. Bylo to jediné šedé štěně z celého vrhu. Byl věrným obrazem vlčího plemene – vlastně byl věrným obrazem svého otce, až na to, že měl dvě oči proti otcovu jednomu.

Teprve nedávno je po prvé otevřel, viděl však již dobře a jasně. I tehdy, kdy měl oči ještě zavřeny, hmatal již, ochutnával a čichal. Znal velmi dobře své dva bratry a obě sestry. Začal s nimi již nesměle a neohrabaně dovádět a dokonce se také hašteřit, a když se rozvášnil, hrdélko se mu chvělo podivným škrábavým zvukem, předzvěstí vrčení. A dlouho předtím, než otevřel oči, naučil se hmatem, chutí i čichem znát mámu – zdroj tepla a tekuté potravy a něhy. Měla jemný, laskající jazyk, který hladil, když přejížděl po jeho měkkém tělíčku, a který ho pobízel, aby se stulil blízko k ní a usnul.

V prvním měsíci svého života takto prospal většinu času; ale teď už viděl docela dobře, zůstával vzhůru delší dobu a ponenáhlu se začal seznamovat se svým malým světem. Byl to svět šerý, nevěděl však o tom, protože jiný svět nepoznal. Ozařovalo ho mdlé světlo, ale jeho oči si zatím ani nemusely na žádné jiné světlo zvykat. Byl to malý svět. Jeho hranicemi byly stěny doupěte; jelikož však nevěděl nic o širém světě venku, necítil se nijak stísuěn úzkým prostorem, v němž žil.

Záhy však objevil, že jedna stěna jeho světa je jiná než ostatní. Bylo to ústí jeskyně a zdroj světla. Poznal, že se liší od ostatních stěn, dávno předtím, než měl nějaké vlastní myšlenky, než pocítil nějakou vědomou vůli. Stěna měla neodolatelnou přitažlivost, ještě dříve než otevřel oči a pohleděl na ni. Světlo z ní se opíralo do jeho zavřených víček a oči i oční nervy se mu zachvívaly pod drobnými jiskrnými záblesky, teple zbarvenými a podivuhodně příjemnými. Ten život, který naplňoval jeho tělo až do poslední žilky a jenž byl starší než vlček sám, ten život toužil po onom světle a pobízel k němu jeho tělo tak, jako žene rostliny jejich důmyslná chemie k slunci.

Z počátku, dříve než se v něm probudilo vědomí, stále lezl k ústí jeskyně. Stejně jeho bratři a sestry. Žádný z nich tehdy nezalízal do tmavých koutů při zadní stěně. Přitahovalo je světlo, jako by byli rostlinami. Chemie jejich těl, jejich života, žádala si světlo jako nezbytnou potřebu; a jejich tělíčka vypadala jako hračky, když se k němu plazila mechanicky a slepě jako úponky popínavé rostliny. A když se potom každý z nich vyvíjel v samostatného tvora a uvědomoval si své popudy a touhy, přitažlivost světla ještě vzrostla. Neustále se k němu natahovali a lezli k němu, a matka je musela zahánět zpět.

Tehdy se vlček naučil znát ještě jiné máminy vlastnosti než jen její měkký hladící jazyk. Když se usilovně snažil dostat se k světlu, přišel na to, že matka má čenich, jímž dovede ostře strčit a potrestat, a později poznal i tlapu, jíž ho převalila na zem a přikutálela si ho rychlými, (...)

(......)