Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Kapitola 4
STĚNA SVĚTA

V době, kdy matka začala odcházet z jeskyně za lovem, znal už vlček velmi dobře zákon, jenž mu zakazoval přibližovat se k ústí jeskyně. Nebyl to jen matčin čenich a tlapa, jež mu tento zákon násilím a mnohokrát vštěpovaly, ale také pud strachu, jenž se v něm vyvíjel. Nikdy za svého krátkého života v jeskyni se nesetkal s ničím, čeho by se musel bát. A přece v něm byl strach. Zdědil ho od dávných předků po průběhu tisíců a tisíců životů. Byl to odkaz, který přijal přímo od Jednookého a vlčice; a jim opět jej odevzdávala od pradávna všechna pokolení vlků, která žila před nimi. Strach! – Úděl divočiny, jemuž žádné zvíře nemůže uniknout a který nemůže ani za mísu čočovice prodat.

Šedý vlček tedy znal strach, třebaže nevěděl, co to vlastně je a z čeho je. Snad jej považoval za jednu z mezí, jež patří k životu. Přišel již na to, že jsou takové meze. Poznal hlad; a když nemohl hlad ukojit, cítil se omezován. Tvrdá překážka stěny jeskyně, ostrá šťouchnutí mámina čenichu, bolestivá rána její tlapy i neukojený hlad v několika obdobích nedostatku ho poučily, že na světě není jenom svoboda, že život má své hranice a meze. Tyto hranice a meze, to byly zákony. Být jich poslušen znamenalo vyhnout se bolesti a mířit k štěstí.

Nerozumoval o tom takto po lidsku. Jenom si rozdělil věci na ty, které přinášejí bolest, a na ty, jež nebolí. A po takovém rozdělení se vyhýbal věcem, jež bolí, a tím se vyhnul hranicím a mezím, aby užíval pohody a radostí života.

Tak se stalo, že poslušen zákona daného matkou a poslušen zákona oné neznámé a bezejmenné síly strachu, vyhýbal se východu z jeskyně. Východ mu zůstával stěnou světa. Když tu matka nebyla, většinou spal, a pokud byl vzhůru, choval se velmi tiše a potlačoval slabý kňučivý nářek, který ho lechtal v hrdle a dral se ven.

Jednou, když ležel a bděl, uslyšel ve stěně světla podivný zvuk. Nevěděl, že to je rosomák, který stojí venku, a celý se třesa nad svou vlastní odvahou, opatrně čenichá a pátrá, co je v jeskyni. Vlček věděl pouze, že to je cizí čenichání, něco, co neuměl zařadit, a proto neznámé a děsivé, neboť neznámo bylo jedním z hlavních živlů, z nichž se strach rodil.

Šedému vlčkovi se zježila srst na zádech, byl však zticha. Jak mohl vědět, že na tento čenichající zjev bylo třeba se naježit? Nezrodilo se to z žádné jeho zkušenosti, a přece to bylo viditelným výrazem strachu, který sice měl v sobě, ale pro nějž v jeho životě nebylo podkladu. Ale strach doprovázel ještě jiný pud – pud ukrýt se. Mládě bylo vyděšené strachy, přece však leželo bez hnutí a bez hlesu, ztuhlé, zkamenělé do nehybnosti a podle všech příznaků mrtvé. Když potom matka přišla domů, zavrčela, jak ucítila rosomákovu stopu, vběhla do jeskyně a olizovala a hladila vlčka s nečekanou silou citu. A mládě vycítilo, že asi uniklo velkému nebezpečí.

Ale ve vlčkovi pracovaly ještě jiné síly; nejmohutnější z nich byl růst. Pud a zákony od něho žádaly poslušnost. Ale to, že rostl, to si zrovna (...)

(......)