Jack London
překlad: Vladimír Svoboda

BÍLÝ TESÁK
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Část třetí

Kapitola 1
TVŮRCI OHNĚ

Vlček na ně narazil nečekaně. Sám si tím byl vinen. Byl neopatrný. Opustil jeskyni a běžel se dolů k říčce napít. Snad si ničeho nevšiml, byl ještě rozespalý. Celou noc byl na lovu a právě se vzbudil. A snad jeho neopatrnost zavinilo i to, že tak dobře znal cestu k tůni. Šel po ní již mnohokrát a nikdy se mu na ní nic nepřihodilo.

Minul vyvrácenou borovici, přešel mýtinu a vběhl mezi stromy. Tu je náhle uviděl i ucítil současně. Sedělo před ním tiše a vzpřímeně pět živých tvorů, jaké ještě nikdy předtím neviděl. Byl to jeho první pohled na člověka. Lidé nevyskočili, když ho spatřili, ani nevycenili zuby, ani nezavrčeli. Nehybně seděli, tiší a zlověstní.

Ani vlček se nehýbal. Pud by ho byl přinutil k divokému úprku, kdyby se v něm byl znenadání, po prvé vůbec nevynořil jiný, protichůdný pud. Zmocnila se ho nesmírná bázeň. Pocit slabosti a neopatrnosti ho zbavil pohybu. Ejhle, moc a síla, něco nesmírně vysoko nad ním.

Vlček ještě nikdy neviděl člověka, ale jeho pud o člověku věděl. Mlhavě v něm poznával tvora, jenž si vybojoval prvenství a vládu nade všemi tvory divočiny. Nejen svýma očima, ale očima všech svých předků hleděl nyní vlček na člověka – očima, které obklopovaly v temnotách nesčetné ohně zimních táborů, které si z bezpečné vzdálenosti a z hloubi houštin prohlížely podivného dvounožce, jenž byl pánem nade vším živým. Strach a bázeň ovládly vlčka, jako kouzlem ho jimi obestřelo dědictví staletých bojů a zkušeností nastřádaných celými generacemi. Dědictví příliš zmáhalo vlka, který byl ještě štěnětem. Dospělý vlk by byl utekl. Ale vlček se místo toho schoulil ztuhlý strachem, napůl již se nabízeje do poddanství, do něhož se jeho rod nabízel od té doby, co si vlk po prvé přisedl k ohni člověka, aby se ohřál.

Jeden z Indiánů povstal, šel k němu a zastavil se nad ním. Vlček se ještě více přitiskl k zemi. To bylo konečně ono zhmotněné neznámo, z masa a krve, které se nad ním sklánělo a sahalo po něm. Vlčkovi se bezděčně zježila srst; pysky se mu ohrnuly a odhalily malé tesáky. Ruka, napřažená nad ním jako osud, zaváhala a muž se zasmál a promluvil: „Vabam vabiska ip pit tah.“ (Podívejte se na ty bílé tesáky!)

Ostatní Indiáni se hlasitě zasmáli a vybízeli ho, aby vlčka zvedl. Jak se ruka snášela níž a níže, zuřil ve vlčkovi boj dvou pudů. Zakoušel dvojí touhu – vzdát se i bojovat. Výsledkem byl kompromis. Poddával se, až se ho ruka téměř dotkla. A pak se pustil do boje, jeho tesáky bleskly a zahryzly se do ruky. V příštím okamžiku dostal do hlavy ránu, jež ho porazila na bok. A tu z něho všechna bojovnost vyprchala, převládlo v něm štěně a touha vzdát se. Posadil se a kňučel. Ale člověk, jehož kousl do ruky, byl rozzloben. Vlček dostal novou ránu do hlavy, tentokrát s druhé strany. Znovu se posadil a kňučel ještě hlasitěji.

Všichni čtyři Indiáni se ještě hlasitěji rozesmáli a dokonce i ten pokousaný se dal do smíchu. Obklopili vlčka a smáli se mu, zatím co naříkal strachem a (...)

(......)