Jack London
překlad: Ivan Schulz

MUŽSKÁ VĚRNOST
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

Mužská věrnost

„Řeknu vám, co uděláme, nechť to rozhodnou kostky.“

„Souhlasím,“ řekl jeho druh, obraceje se při tom k indiánovi, spravujícímu sněžnice v koutě chaty. „Vy, Billebedame, doběhněte dolů do Olesonova baráku, buďte tak hodný, a řekněte mu, že bychom si rádi vypůjčili jeho kostky.“

Tato neočekávaná žádost uprostřed porady o mzdě, dříví a potravě, překvapila Billebedama. Mimoto bylo časně zrána a nepoznal dosud nikdy bělochů rázu Pentfieldova a Hutchinsonova, kteří by hráli kostky, dokud denní práce není hotova. Jeho tvář byla však lhostejnou, jak má býti tvář yukonského indiána, natáhl své zimní rukavice a vyšel ze dveří.

Ač bylo již osm hodin, bylo venku stále ještě tma a chata byla osvětlena lojovou svíčkou, zastrčenou v hrdle prázdné lahve od whisky. Ta stála na stole z jedlových prken, uprostřed pohozených tam špinavých cínových talířů. Lůj z nesčetných svíček skapal na dlouhé hrdlo lahve a ztvrdl v jakýsi ledovec. Malá světnice, vyplňující celou chatu, byla právě tak v nepořádku jako stůl; na druhém konci u zdi byly dvě pryčny, jedna nad druhou s pokrývkami ještě přehrnutými, právě jak ti dva muži z nich ráno vylezli.

Lawrence Pentfield a Corry Hutchinson byli milionáři, ač dle toho nevypadali. Nebylo při nich nic nezvyklého a mohli sloužiti za vzorek jako dva krásné exempláře drvoštěpů v kterémkoli michiganském táboře. Avšak venku, ve tmě, kde jámy zely v zemi, bylo mnoho mužů zaměstnáno vyvážením hlíny a štěrku a zlata ze dna těch jam, kde jiní muži dostávali patnáct dolarů denně za to, že je dobývali ze skály. Každého dne bylo za tisíce dolarů zlata dobyto ze skalního ložiska a vyvezeno na povrch, a to vše náleželo Pentfieldovi a Hutchinsonovi, patřícím mezi nejbohatší zlaté krále v Bonanze.

Pentfield přerušil mlčení, nastavší po Billebedamově odchodu, nakupiv špinavé talíře ještě výše na stůl a bubnuje svými kotníky čepobití na uprázdněné ploše. Hutchinson zhasil čadící svíčku a zamyšlen otíral saze z knotu mezi svým palcem a ukazovákem.

„Při sám bůh, jak bych si přál, kdybychom mohli jíti oba!“ zvolal náhle. „Tím by se to vše rozřešilo.“

Pentfield pohlédl na něho mrzutě.

„Kdyby nebylo vaší prokleté tvrdohlavosti, rozřešilo by se to snadno. Vše, čeho je třeba jest, abyste vstal a šel. Já bych to zde zatím opatřil a příštího roku šel bych opět já.“

„Proč já bych měl jíti? Na mne tam nikdo nečeká.“

„Vaši lidé,“ Pentfield přerušil ho nevrle.

„Právě tak jako vás,“ Hutchinson pokračoval „Děvče myslím a vy to víte.“

Pentfield pokrčil zasmušile rameny. „Ta může počkati, tuším.“

„Čeká však již dvě léta.“

„A třetím nezestárne ještě tak, abych jí nepoznal.“

„To budou tři léta. Pomyslete jen, starý brachu, tři léta na konci světa, v tom prokletém, zapomenutém koutě.“ Hutchinson pohodil rukou s téměř výmluvným vzdechem.

Byl o několik let mladší svého společníka, ne více než šestadvacet, a v jeho tváři zračila se jistá roztouženost, objevující se na tváři mužů toužících marně po tom, co jim (...)

(......)