Karel Hynek Mácha

CIKÁNI
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

III. 

Tam zagrzebane tylu set ciała, imiona.
Ad. Alickiewicz.
Nieraz na licach wody promień słońca świeci,
Choć spodem ciemna zimna fala wre i pieni;
Nieraz uśmiéch słoneczny twarz nam opromieni,
Choć już serce zbyt chłodne w przepaść zguby leci.

Z Moora. Korsak.

Nieraz z łzami zlewając bezsenne pościele,

Licem pokój kłamiemy, ustami wesele:
Tak po baszcie sędziwej młody bluszcz s ę wspina,
Z wierzchu kwitnie zieloność – cóž spodem? – ruina!

Z Byrona Korsak.

Měsíc již zašel a temné šero plížilo se krajinou. Skály i stromové v černých se míhali mrákotách a zříceného hradu temná věž strměla vysoko ve hvězdnatou říši. V protějších do kopce chatrčích rudí svítili ohňové a záře jejich táhla se z malých okének dolů v temné oudolí. Nějaká postava lezla temnem nočním ze zříceného hradu. Časem stanula na vyvstávající skalině, časem po jednotlivém spouštěla se křoví. Teď stála v ouzké brance dolejší hradby a sesedši, zmizela v křoví a jen hřmot padajícího kamení prozrazoval lezoucího. Byl to starý cikán, vracející se ze zřícenin zpustlých. Mladší cikán seděl zamyšlen, rukama rozpálenou tvář si zastíraje. „Sám, sám tedy? – opět nic? – pryč? neznámý – domov žádný?“ – a jiná podivná slova mu plynula jednotlivě z polootevřených úst. Starý cikán volným krokem přicházel pěšinou z oudolí, a vešed v zahrádku, usadil se beze slova promluvení za kamennou tabuli. „Domov žádný – žádný! Vlast mi neznámá!“ mluvil mladší dále a pozdvihnuv cymbál svůj i uhodiv ve zvučné jeho struny, hlubokosmutný počal hráti nápěv. Starý cikán též po chvíli vzal hudební nástroj svůj a u provázení zvuků cymbálových hrál ten nápěv dále. Hlubokosmutný byl to nápěv, jako v tichém žalu lkaly jemné struny cymbálu žalostnou píseň, a co hlasitý pláč zvuků vzdálených nesla se hudba ta krásným oudolím, truchlivou nocí. Uprostřed hudby počal mladý cikán píseň přednášeti, nezpívaje, nýbrž jen jako by příběh nějaký vypravoval, brzo povýšeným, brzo hlubším hlasem, tu rychleji, tu zdlouhavěji, jakž toho rozměr hudby žádal. Byla to píseň „Nagy-Idai“ . 

 „Běhá jelen po lučinách,
 zabloudí srnka hustým lesem;
 ten na zeleném koberci,
 ta pod čalouny zelenými,
 ten dnes, ta zjitra naleznou
 rozložený rod – kmene cikánů.
 Nad nimi krouží dravý pták
 růžovým světlem nova jitra:
 sivý to ortel – v dlouhém kole
 nad nimi krouží a povídá:
 „Proč jsi tak smutný, kmene můj,
 ty kmene můj, rode cikánů,
 smutnější nežli jitra lkání?
 Zdaž není krásný ten tvůj byt?
 Modrý mu blankyt přístřeším,
 zelené hory stěny jeho,
 nebeská světla lampy jsou.
 Východ i západ růžový
 purpurovými jsou čalouny,
 jimž obruby, kvetoucí větve,
 v čelu stěn jeho, temných hor.
 Proč jsi tak smutný, kmene můj,
 ty kmene můj, rode cikánů?“
 Odpoví smutná rodina,
 potoka odpoví mu lkaním:
 „Ó, jak bych nebyl smutný já?
 Kde každá zvěř svou peleš má,
 tam já cizincem všude jsem!
 Každý mi pán, kde jen jsem stál:
 ‚Dnes zůstaň si, zejtra jdi dál!‘
 A tak jsem (...)
(......)