Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

15. VINNETOU NA SVOBODĚ

Mlčky jsem si zastrčil za pás nůž a revolver. Pohledem jsem se rozloučil se Samem a zmizel rychle ve křoví. Teprve dnes, když před sebou znovu vidím ten večer, oheň s Kiowy a upoutaného Vinnetoua, si uvědomuji, nač jsem si tehdy troufl a co jsem si dost lehkomyslně - vzal na svědomí. Ani mě nenapadlo plížit se za Tanguou a vyzvídat někde u jeho stanu! Ne, mně šlo o něco jiného, mně šlo rovnou o Vinnetoua, o to, jak vysvobodit co nejrychleji jeho i Inču-čunu. A vzal jsem si do hlavy, že to musím dokázat sám, bez cizí pomoci. Kampak na mne Sam se svými sáhodlouhými úvahami! Beztoho měl za lubem provést s Dickem Stonem to, co jsem chtěl dokázat já! A i kdybych se tisíckrát připlížil nepozorovaně až k Tanguovi, až k jeho kalumetu, zas by si vzal s sebou Dicka Stonea, a ne mne! Ne, musel jsem za Vinnetouem okamžitě, sám, a bez dlouhého rozmýšlení.

Možná že jsem si tenkrát ani jasně neuvědomoval, že v sázce je nejen můj život. Kdyby mě byli chytili, byl by asi konec se všemi. Anebo jsem si to uvědomoval, ale s mladickou nerozvážností, jak už to bývá, jsem nad tím mávl rukou a rozhodl se nebrat to prostě na vědomí.

O tom, jak se má lovec plížit, jsem měl matnou představu. Něco jsem znal z knih, něco od Sama, který mi způsob, jak se plížit, nejen vysvětlil, ale několikrát taky názorně předvedl. Začal jsem tedy jednoduše napodobovat, co jsem věděl a viděl. Nu, že bych si byl počínal zrovna zvlášť obratně, to bych se nikomu neodvážil tvrdit. Ale to mi vůbec nevadilo, abych se nedíval na svůj krkolomný podnik těmi nejrůžovějšími brýlemi.

Ležel jsem v trávě a pomaličku se sunul směrem ke křoví. Od našeho místa bylo ke stromům, kde byli připoutáni Inču-čuna a Vinnetou, nějakých padesát kroků, a mně se zdálo, že uplyne věčnost, než se přes ten kousek dostanu. Jako skutečný westman jsem se měl plížit tím způsobem, že bych se dotýkal země jen špičkami prstů a špičkami bot - jenže to je náramně namáhavé a mně chyběl i cvik, i zručnost. Lezl jsem tedy, jak se dalo, po kolenou a po předloktích, a to zase znamenalo pořádně prohlédnout každý kousíček půdy před sebou a ohledat jej, aby tam náhodou nebyl úlomek větvičky, suchý list nebo spadlá snítka, která by mohla pod váhou mého těla zapraskat. Šlo to pomalu, hodně pomalu, ale přece jenom cesta ubývala.

Čtyři nebo pět kroků před stromy se spoutanými náčelníky seděla stráž. Statný, svalnatý Kiowa se díval neustále do tváře Apačů, připraven zasáhnout, kdyby se přihodilo něco podezřelého. Kiowové si oba zajatce jaksepatří zajišťovali, vědomi si až příliš dobře, koho se jim podařilo zajmout. Přede mnou tím ovšem vyvstala další otázka: jak rozptýlit strážcovu vytrvalou pozornost. Promyslil jsem si to trochu cestou, ale ke svému plánu jsem potřeboval několik kamínků, a tady jako z udělání nebylo nic.

Byl jsem asi na půl cestě, měl jsem za sebou nějakých pětadvacet metrů. Za půl hodiny pětadvacet metrů! Představoval jsem si, že to bude přece jen snadnější a rychlejší. (...)

(......)