Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

19. KRÁSNÝ DEN

Spal jsem dlouho a hluboce, tím bezedným a bezbřehým spánkem, který přináší tělu úlevu a vrací mu silu a svěžest. Když jsem se znovu probudil - neměl jsem potuchy, zda jsem spal den, týden, nebo ještě déle -, byl jsem už dost silný, abych mohl otevřít oči a pohnout jazykem, a dokonce jsem i dokázal zvednout svou ochromenou ruku a sáhnout si na ústa.

Ležel jsem v jakési prostorné čtvercové místnosti, jejíž kamenné stěny propouštěly světlo jediným průchodem. Mé lůžko dali až dozadu, do kouta, prostřeli pode mnou několik medvědích kožichů a navrch mě ještě přikryli saltillskou pokrývkou. U jediného otvoru v místnosti, u vchodu bez dveří, seděly dvě Indiánky, jedna velmi mladá, druhá starší, patrně mé strážkyně a ošetřovatelky zároveň. Stará měla - jako indiánské squaw často - matně se lesknouti scvrklou, vrásčitou tvář plnou bradaviček; byla ošklivá, byla zedřená jako většina indiánských žen, které musí za muže dělat často i ty nejtěžší práce. Zato druhá byla krásná, dokonce nápadně krásná, i ve svých velmi jednoduchých šatech, které připomínaly dlouhou splývavou košili namodralé barvy, ke krku upjatou a přepásanou uprostřed páskem z chřestýši kůže. To byla její jediná ozdoba. A pak vlasy, dva dlouhé, nádherné, až k pasu splývající pletence modročerných vlasů. Jejich odstín, tak zvláštní a tak příjemný, mi připomněl Vinnetouův vrkoč - a stejně tak některé rysy její tváře měly něco společného s mladým Apačem. Sametové oči s dlouhými řasami přikrývaly, zdálo se, nějaké tajemství. Lícní kosti, u indiánských plemen často nápadně vyčnívající, byly jen střídmě naznačeny v měkkých, ale plných rysech jejího obličeje, zakončeného drobnou bradou s důlkem. A přímý, rovný nos by byl ukazoval spíš na Řekyni než na Indiánku.

Když se usmála nebo když prohodila nějaké to slovo se sousedkou, ukázala se za jejími třešňovými rty řádka zubů, drobných, bílých, jako ze slonoviny. A její kůže, bronzově hnědá, se třpytila na povrchu vrstvičkou stříbra.

Seděly klidně a soustředěně zdobily červenou výšivkou bílý kožený pás. Chvíli jsem je bez hnutí pozoroval, pak jsem se pokusil trochu se zdvihnout - ano, já jsem se pozdvihl, a nebylo to pro mne kupodivu ani zdaleka tak těžké jako dřív hnout hlavou nebo přemístit jazyk v ústech. Zašramotil jsem přitom a ten zvuk upozornil starou Indiánku, že se tu něco děje. Zvedla hlavu od práce, ukázala na mne a udiveně vykřikla:

"Uff! Aguan inta-hinta!"

Nevěděl jsem, co říká, nevěděl jsem, že těch šest slabik apačského nářečí znamená přišel k sobě, vzbudil se, jen jsem tušil, že vyjadřuji nějaký nesmírný údiv. Stará se obrátila k dívce, která se zatím už zvedla, a když viděla, že se pokouším opřít o loket a posadit se, přistoupila až k mému loži.

"Vzbudil ses?"

Oslovila mě k mému velkému překvapení zcela slušnou angličtinou.

"Přeješ si něco?"

Otevřel jsem ústa, chtěl jsem odpovědět, ale zaskočila mě myšlenka, že mě přece můj jazyk nechce poslouchat, a zklamaně jsem zas ústa (...)

(......)