Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

20. VÝSLECH

"Old Shatterhand nechť mi poví, jak se cítí!"

Vinnetou stál nade mnou a pátravě si mě prohlížel. Vedle něho pět Apačů s přísnými, vážnými tvářemi zkřížilo ruce na prsou. Ležel jsem na svém loži v pueblu a na chvíli mi připadlo, že se mi něco zdá. Usnul jsem? Asi... Bylo už poledne.

"Docela zdráv ještě nejsem," odpověděl jsem.

"Ale mluvit už můžeš, jak slyším."

"To ano."

"Běžet bys také mohl?"

"Doufám, že ano."

"Učil ses plavat?"

"Trochu."

"To je dobře, přijde ti to vhod. Vzpomínáš si ještě, v který den si mě měl uvidět?"

"V den své smrti."

"Pamatuješ si to dobře. Ten den přišel. Vstaň, budeš spoután." Zvedl jsem se a nastavil Indiánům obě ruce. Vzali dva řemeny a spoutali mě v zápěstí, ale ne za zády. Pak mi svázali ještě nohy, tak, abych mohl udělat vždycky jen malý krůček, nic víc.

"Jdi!" poručil Vinnetou.

Vyvedli mě na malou terasu před pueblem, na jejímž kraji byl přistaven žebřík, kterým se sestupovalo po jednotlivých poschodích dolů do údolí, sevřeného ze dvou stran vysokou skalní stěnou. Tři Apačové vyšli první. Pak pokynuli mně. Dva z těch neznámých Indiánů mi pomáhali v sestupu. Vinnetou šel až poslední.

Zvolna, co noha nohu mine, jsme kladli nohy na příčky, vlastně na zářezy vydlabané do silného kmene, posouvali se z příčle na příčel, sledováni spoustou zvědavých pohledů. Na terasy jednotlivých stupňů puebla se totiž mezitím vyhrnuly houfy zvědavých žen a dětí a ty teď civěly na odsouzence a jeho doprovod, tiše, zvědavě, nedočkavě, budoucí obecenstvo divadla naší smrti. Bylo jich hezkých pár desítek, možná stovek, a postupně, jak jsme slézali; se k nám přidávali, a když jsme se konečně sešplhali po žebříku všemi terasami, táhl se za námi už hotový průvod.

Bylo to tu takové, jak jsem si to představoval. Pueblo se krčilo v úzkém vedlejším údolíčku, ústícím do širokého údolí při řece Rio Pecos. Není to žádný veletok, tahle řeka proudící smutnou pustinou, a v létě a na podzim má vody pramálo; ale přece jen vytvoří na některém místě zátoku nebo ohyb, kde se voda udrží, a tam pak najednou, nečekaně vyžene na březích široký travnatý pás anebo skupina keřů nebo příjemný lesík. V takovém cípu země se pak usazují Indiáni; tady najdou. dobrý úkryt, dost pastvin pro svoje zvířata i příležitost k lovu. Tak jako právě zde v tom malém údolí, které se přede mnou rozevřelo, ne širší než půlhodinu jízdy koněm, s porostem trávy, hustým lesem a s mýtinkou, která se zakousla do lesa po obou březích řeky.

V místech, kde ústilo vedlejší údolíčko, bylo pískoviště, asi tak pět set kroků široké, jako by tu někdo vysypal drobnými kamínky a pískem pruh země napříč proudem po obou stranách toku. Ten proužek země byl pustý, ani keříček, ani strom, ani trs trávy, jen jeden jediný vysoký statný cedr se tyčil daleko na druhém břehu, osamělý, mohutný, vzdorující všem rozmarům a náporům přírody. Všiml jsem si jej, i když jsem ještě netušil, jak důležitou úlohu mu pro dnešní den přiřkl (...)

(......)