Karl May

VINNETOU I
kompletní kniha, e-book

Nové Literární doupě!

Literární doupě bylo modernizováno a přechází pod novou doménu literdo.com!.

Nový web LD vám přínáší ještě více knih s možností výhodného stahování většího množství e-knih podle vlastního výběru (tedy nejen jednotlivých knih nebo balíčků podle autorů) ve formátech ePub , PDF  a MOBI.

 Přejít na nový web Literární doupě

 

9. HOVORY U OHNĚ

"Člověče, kde vás čerti nosí?!" přivítal mě Sam Hawkens zhurta, sotva jsem seskočil s koně a objevil se u táborového ohně.

Ačkoliv bylo už hodně pozdě, celý tábor byl vzhůru, až na Rattlera, který ještě vyspával svou opici. Sam už stáhl z medvěda kůži, ale maso, jak jsem si všiml, bylo netknuté.

"Čekáme na vás," hartusil, "nemůžeme přece porcovat bez hlavní osoby. Zatím jsem mu svlékl kožich, krejčí mu ho ušil vzorně na tělo, hihihihi... doufám, že proti tomu nic nenamítáte?! Prosím, teď si řekněte, jak mám rozdělit maso. Trochu pečínky před spánkem přijde všem ohromně k chuti!"

"Rozdělte to, jak chcete," řekl jsem lhostejně. "Maso patří všem."

"Well, něco vám řeknu: nejlepší z celého medvěda jsou pracky. Jenomže se musí trochu uležet, víte - nejlíp chutnají, když s nimi už hýbají červi. Bohužel, tak dlouho čekat nemůžeme, mám totiž takový nepříjemný dojem, že nás co nevidět navštíví páni Apači, a ti nám zaženou chuť! Doporučoval bych trochu si pospíšit se stolováním a spořádat ty pochoutky, dřív než nás i s nimi spořádají páni rudoši... Máte něco proti tomu?"

"Ne. Vůbec ne."

"Dobrá - můžem se tedy do té nádhery pustit, jestli se nepletu... hihihihi!"

S těmi slovy uřízl medvědovi tlapy a pečlivě je rozřezal na úzké plátky, tak aby na každého připadl stejný díl. Dostal jsem opravdu krásný kousek z přední nohy, ale vzal jsem jej lhostejně a sedl si stranou, zatímco ostatní se tlačili u ohně, aby si svou porci opekli nad praskajícími plameny. Bylo to podivné: cítil jsem sice hlad, ale přitom jsem neměl na tu medvědí pečínku nejmenší chuť. Žaludek se mi po dlouhé, namáhavé jízdě svíral, a přitom i jen myšlenka na jídlo se mi protivila. Snad to bylo tím, že jsem se stále nemohl a nemohl zbavit myšlenek na to, co se stalo. Měl jsem dojem, že vedle mne ještě sedí Klekí-petra, že poslouchám jeho vyznání, že slyším v jeho slovech jakousi předtuchu blízkého konce. Ne, list se neodlomil od stromu, byl urván, surově odtržen - a tam nedaleko ležel vrah, do němoty zpitý. Měl vlastně už dávno skončit kulkou, ale to se mi hnusilo, hnusil se mi tak, že bych nebyl s to zvednout proti němu zbraň. Tak jako - zřejmě - oběma Apačům, kteří jen z toho důvodu neztrestali na místě Rattlerův podlý čin.

"Ohnivá voda," řekl Inču-čuna a mně dosud zněla v uších ta Apačova slova plná pohrdání a vnitřního odporu. A znovu jsem slyšel Klekí-petrův výkřik a potom jeho chroptění a sotva slyšitelný hlas: "Pokračujte... v přátelství bílých a rudých..." Proč se těmi posledními slovy obrátil právě ke mně? Vytušil snad, jak hlubokým dojmem na mne zapůsobil Vinnetou? Teprve teď jsem si to vlastně uvědomoval. Ano, snad ještě k nikomu jsem nepocítil takřka naráz tolik úcty jako k tomuto mladému Indiánovi. Nebyl o mnoho starší než já, a přece, jak velmi mě převyšoval! Ta vážná, hrdá čistota, která zářila v jeho sametových očích, ta klidná jistota každého jeho pohybu, ta důstojnost hlubokého a potlačovaného žalu! Jak úctyhodně se (...)

(......)